Gabriela Gunčíková: Konečně dělám hudbu tak, jak bych chtěla
0 jsk 26.6.2013Celkem jiná, tak se jmenuje druhé album devatenáctileté rockové zpěvačky Gabriely Gunčíkové. Vyšlo před několika týdny a reakce na ně jsou kladné. Gunčíková, obklopená vlastní skupinou, se na něm navíc konečně vydala cestou, na kterou chtěla už dávno.
Jak důležité pro vás nové album v profesním i osobním životě je?
Víte, já nemám žádný osobní život. Stále jen dělám muziku a přemýšlím o ní. Osmdesát procent času věnuju hudbě, zbytek knihám a spánku. V podstatě bych mohla říct, že jsem šťastný člověk. Fakticky je to velká dřina, protože se mi teprve s druhým albem podařilo vyjít na cestu, na které jsem chtěla být už dávno. Konečně můžu říct, že dělám hudbu tak, jak bych chtěla. Z toho důvodu je pro mě ta deska důležitá.
Vy jste si dosud muziku neužívala?
Ne vždycky. Než jsem přišla před dvěma lety do SuperStar, byla to pro mě nádherná pozitivní věc. Musela jsem tam ale podepsat smlouvu, která mi prakticky neumožňovala dělat hudbu tak, jak bych chtěla. Musela jsem se podřizovat záměrům produkce soutěže a potom společnosti, která vydala mé první album. Byla jsem nešťastná a zlomená, a spoustu času jsem věnovala přemýšlení o tom, jak to vyřešit, abych byla s hudbou zase šťastná. Loni se mi podařilo to překonat. Stálo mě to určitou daň, ale teprve teď mohu říct, že si hudbu užívám.
Jste teď součástí stáje Lewron Music Center, u které jste své druhé album vydala. Dostala jste tam svobodu, po které jste toužila?
Už jenom to, že někdo podpoří natočení a vydání alba s rockovou zpěvačkou, je pro mě úžasné. Navíc mě přijali jako zpěvačku, která chce dělat seriózní hudbu, a přitom se dosud objevovala v bulvárních médiích, aniž by o to stála. Já ale vím, kam chci jít, a to je jistě jeden z důvodů, proč jsem našla v Lewron Music Center podporu. Naše spolupráce vznikla po spoustě rozhovorů a debat, při kterých jsme hledali hranici, na které pro mě bude má hudba příjemná a pro ně to bude obchodně zajímavé.
Udělala jste na novém albu hodně kompromisů?
Poslouchám dnes Slipknot, Avenged Sevenfold a podobné kapely. V Americe je to mainstream, ale v Čechách to jsou velké nářezy. Kdyby bylo na mně, byla by má deska tvrdší a možná depresivnější. Současně si jsem ovšem vědoma, že by to bylo příliš sobecké. Vzhledem k tomu, jaká byla má první deska, nemohla jsem svým fanouškům předložit album, které by pro mě bylo velice zajímavé, ale pro ně by to byl šok. Nahrávku Celkem jiná beru tedy jako most. Z jedné strany přecházím jejím prostřednictvím na stranu druhou. Co bude dál, to se ukáže…
Jak na album reagují vaši fanoušci?
Myslím si, že mě od začátku vnímali jako rockovou zpěvačku. Zůstali ale dva roky hladoví, protože mi okolnosti neumožnily dát jim hudbu, kterou by chtěli a kterou bych samozřejmě chtěla i já. Teď konečně dostali to, co ode mě očekávali. Reakce jsou zatím pozitivní.
Před SuperStar jste zpívala na tancovačkách. Vracíte se na ně ještě?
Teď ne. Na Moravě hrají na zábavách kapely, které mají v repertoáru coververze. Byla to pro mě skvělá škola, ale teď se chci věnovat svým skladbám. Na tancovačky jsem začala jezdit už jako teenager. Má kapela dokonce hrála na stejných akcích jako kapela mého táty, Iron Maiden Revival. Měla jsem v té době od rodičů ultimátum, že když se někdy vrátím ze zábavy v jakémkoliv jiném stavu než normálním, tak už si v životě nezazpívám. Já ale tak strašně chtěla zpívat, že jsem se nikdy neopila a nikdy jsem nikde nevyváděla. Měla jsem navíc hudbu spojenou se sportem, takže se stávalo, že jsem se vrátila v šest ráno ze zábavy a v osm jsem šla hrát házenou.
Proč nejste házenkářka?
Dlouho jsem se mezi sportem a muzikou rozhodovala. Nakonec vyhrála hudba. Možná i proto, že jsem se díky účinkování na tanečních zábavách naučila zpívat a cítila jsem se stále jistější.