Daniel Mrózek: Dojít se dá strašně daleko, záleží na míře úsilí
0 jsk 2.5.2013Na začátku května vyšlo první album dvacetiletého zpěváka Daniela Mrózka. Deska se jmenuje Krev, jizvy a tvář, je na ní jedenáct písniček a zastihuje havířovského mladíka v několika výrazových polohách. Zatímco dosud koncertoval především jako host jiných umělců nebo na specifických akcích, přichází nyní na scénu se svou skupinou The Silly Joker a je rozhodnut vynaložit maximální úsilí k tomu, aby o něm bylo slyšet víc a víc.
Na svém albu zpíváš v podstatě ve třech výrazových polohách. V některých písničkách čistě, v jiných s rockovějším výrazem a samostatnou kapitolou je anglicky zpívaná Miracles. Která je ti nejbližší?
Pocitově nejblíže je mi rockovější poloha, písničky, ve kterých zpívám chraplákem. A přiznávám také, že anglický text, který je pouze ve skladbě Miracles, se mi zpívá lépe než české. Navíc jsem ho napsal sám a z celého alba je ta skladba nejvíce autobiografická.
O čem je?
Jsem poměrně mladý člověk, takže zpívám o neopětované lásce. Vztahová témata jsou ale i v dalších písničkách.
Ty otextoval zkušený Petr Šiška, který je však o dvě generace starší. Cítíš to v jeho textech?
Nic takového jsem nikdy necítil. Petr je můj manažer, neustále spolu mluvíme a velmi dobře se známe. Navíc je profesionál, který je schopen napsat za krátkou dobu technicky i obsahově tak výborný text, že v něm není třeba nic měnit. Nejraději mám písničku To tys mě nutila zůstat, v ní se do mého pocitu stoprocentně trefil. Mám rád i Krev, jizvy a tvář, která pojednává o tom, že by člověk neměl ztratit vlastní tvář, když stoupá nahoru, ani když padá dolů. A je také o tom, že za vším je velká dřina.
Tušíš, co všechno budeš muset udělat pro to, aby ses na české hudební scéně prosadil?
Kdybych znal přesnou odpověď, tak už jsem asi mnohem dál. Myslím si ale, že má-li se člověk v jakémkoli oboru prosadit, musí být především pilný. Neměl by se flákat, měl by se snažit dělat práci dobře a co nejkvalitněji tak, aby s ní byl sám stoprocentně spokojen. Velkou roli hraje i štěstí. Někdo dře celý život a úspěchu se nedočká, jinému na to stačí pár let. Je to individuální.
Řekla ti už někdy nějaký hudební autorita, že jsi dobrý zpěvák?
Můj kouč ze soutěže Hlas Československa Pepa Vojtek mě několikrát pochválil a povzbudil. Bylo to příjemné a jsem rád, že přijal nabídku pokřtít mi debutové album. Snažím se ale brát si poučení i z kritiky, takže rád naslouchám hodnocením, která jsou konstruktivní.
Uvedeš příklad?
Bylo to asi v pátém finálovém kole Hlasu Československa. Zpíval jsem písničku Dani California od Red Hot Chili Peppers, jednu ze svých nejoblíbenějších. Úplně jsem se při ní vykašlal na choreografii a pohyboval se na pódiu tak, jak jsem to skutečně cítil. Porota mi pak řekla, že jsem působil nepatřičně a že jsem skákal jako indián. V tu chvíli mě to mrzelo, protože jsem byl přesvědčen, že to ode mě bylo opravdové. Když jsem se ale na záznam z toho kola podíval s odstupem, pochopil jsem, že ta kritika byla na místě.
Jakou generaci oslovují tvé písničky?
Momentálně hlavně teenagery, a to spíše dívky. Fanoušky mám ale i mezi svými přátely nebo staršími kluky, kterým se ta hudba líbí. Vysledoval jsem také, že mnohé mé písničky oslovují i starší generaci.
Kam bys chtěl jako český zpěvák dojít?
Dojít se dá strašně daleko, záleží na tom, kolik úsilí do toho člověk dá. Jsem velký snílek, takže bych se chtěl dostat co nejdál. Když ale budu realista, považuju za úspěch vydání prvního cédéčka a budu rád za každý koncert v klubu i za každého fanouška. Velkou inspirací je pro mě kapela Kryštof. To, čeho dosáhla, je asi v české republice nejvyšší meta. Navíc vznikla v Havířově, odkud pocházím také.