Vasilij Kandinskij: Absolutní. Abstraktní
0 Redakce 26.3.2009Docílit stejného účinku jako hudba, která ve své abstraktnosti poskytuje posluchači svobodu představivosti, interpretace a emotivní odezvy – v duchu této ideje se vždy řídily umělecké ambice jednoho z velkých utopistů avantgardy, ruského výtvarníka a teoretika umění Vasilije Kandinského (1866 Moskva – 1944 Neuilly-sur-Seine u Paříže).
Harmonie hudby
Tak jak hudba dosahuje své sebevyjádření – v čase – prostřednictvím tónů, aniž by doslovně přetvořovala skutečnost, se mělo v představách Kandinkého v prostranství sebevyjadřovat také umění výtvarné pomocí barev a forem odpoutaných od konvencí viditelného světa. Kandinskij byl fascinován emotivní silou hudby a věnoval desetiletí svého života vědeckým bádáním a rozpracování technik pro nalezení adekvátního emotivního výrazu ve výtvarném umění. Vliv hudby na práce génia bezpředmětného malířství se projevoval vskutku na každé úrovní a nelze jej v žádném případě nadhodnotit. Kandinskij vyrůstal obklopen hudbou – věnoval se jí i v době, kterou strávil se svými rodiči ve vyhnanství na Sibiři. Matka i otec hráli na klavír a pro Vasilije zajistili hodiny klavíru a cella už v době jeho raného dětství. Umělec později ve svých bádáních věnoval významné místo hledání vědeckého opodstatnění pro svou koncepci o propojení mezi barvami a hudbou. Princip vnitřní potřeby harmonie (tak samozřejmý pro hudbu) zůstal už navždy vůdčím v jeho dlouholetých snahách na poli teoretickém i v praxi. Kandinskij jej sám definoval jako princip vnitřní potřeby účinného propojení mezi tvary a lidskou duší, která v jeho očích ospravedlňovala nárok umělce na neomezenou svobodu. Dílo vzešlé z vnitřní potřeby umělce, mělo pro Kandinského mysteriózní, enigmatickou povahu. Síla účinku takového umění naplňovala v očích výtvarníka smysl aktu stvoření: zajišťovala mu zcela autonomní život jakožto subjekt nezávislý na tvůrci, jehož úlohou bylo jej „svým dechem“ oživit.
Právě „potřeba“ vyjadřovat své vnitřní prožitky vedla umělce ke snaze o osvobození se od realistického vyobrazení světa a touze po dosažení účinku srovnatelného s emotivním potenciálem hudebních skladeb, a učinila z něj průkopníka abstraktního umění.
Pocta velkému průkopníkovi
Ideje, které se nevždy setkaly s pochopením Kandinského současníků, vytýčily před moderními tvůrci zcela nové cíle určující hlavní trend, podstatu a smysl umění nové doby. Jako pocta jedné z nejpozoruhodnějších osobností moderního umění se zrodil nápad uspořádat velkou výstavu „na pokračování“ – a to ve třech světových muzeích, které jsou majiteli největšího počtu děl ruského umělce. První část pod názvem Absolut. Abstrakt měla trvat od konce října 2008 do posledního únorového víkendu, ale pro velký zájem veřejnosti byla prodloužena až do 8. března. Konala se v městské galerii Lenbachhaus v Mnichově, místě, kde se Kandinskij usadil v roce 1896, studoval na soukromé umělecké škole slovinského výtvarníka Antona Ažbeho a časem se stal spoluzakladatelem jedné z nejvlivnějších uměleckých skupin dvacátého století Der Blaue Reiter. 
A právě do období let 1908-1914 spadalo i těžiště mnichovské části projektu. Pokračování výstavy má být oficiálně zahájeno už v dubnu v centru George Pompidou v Paříži, kde zas výtvarník za doby druhé světové války strávil poslední roky svého života. Překvapivě zde se nenaskytne možnost obeznámit se důkladně s pracemi z tohoto období. Expozice v muzeu George Pompidou se zaměří převážně na méně plodné (po tvůrčí stránce) období umělcova života: léta 1915-1921, která Kandinskij strávil v Rusku přehodnocováním vlastních názorů, intenzivní vědeckou prací a snahami reorganizovat umělecké vzdělání, strukturu a model fungování ruských muzeí. Zastoupeny budou pak obrazy z počátku dvacátých let, čase autorova působení na umělecko-průmyslové škole Bauhaus, pro které jsou nejpříznačnější nárůst koncentrace symbolistických motivů a výrazná geometrizace kandinského slovníku forem. Ohlédnutí za životem a tvorbou ruského výtvarníka uzavře třetí část výstavy, která bude zahájena v září, tj. měsíc po skončení pařížské exhibice, a potrvá do ledna 2010 v muzeu Guggenheim v New Yorku, vlastnícím vůbec největší sbírku umění Vasilije Kandinského. Těžištěm tu bude pozdní tvorba výtvarníka z let 1933-1944, vzniklá po jeho úprku do Francie před nacisty.
Podstatný je obsah
Expozice v mnichovské městské galerii Lenbachhausu nabídla poprvé od výstavy v roce 1966, upořádané u příležitosti stého výročí od narození Kandinského, možnost seznámit se s kompletní jeho litografickou, linorytovou, rytinovou dřevořezbářskou a plakátovou tvorbou, zastoupenou zhruba 230 pracemi – z nichž velkou část galerii v roce 1957 věnovala dlouholetá družka umělce výtvarnice Gabriele Münter. Hlavní snahou pořadatelů se jevilo být osvětlení pramenů jeho uměleckých ambicí. Zapůjčené audio materiály, poskytovaly odborný výklad, do značné míry vycházející z teoretických prací samotného výtvarníka a opírající se o souvislosti s událostmi z jeho života a jeho kontakty s dalšími tvůrci. Ke zhlédnutí byly také originály dopisů z kandinského korespondence s představiteli sdružení Der Blaue Reiter, i první německé vydání jeho programového dílo O duchovnosti v umění. Důraz na výtvarníkovu předválečnou tvorbu a jeho rané studie, s parnými v nich zbytky předmětnosti, měl odhalovat vlivy symbolismu a ruského folklóru a mytologií. 
Zatímco intenzivní barevnost impresionisticky laděných abstraktních krajinomaleb z bavorského Murnau (malé obce v úpatí Alp, kde Kandinskij strávil roky společně s Gabriele Münter), jasně odkazovala k jeho idejím o umělecké sugesce, projevující se do vnějšího světa nejen opticky, ale i akusticky.
Již zmíněné postery připomínaly putující výstavy sdružení Der Blaue Reiter v letech 1911 a 1912. O místě Kandinského v této skupině a jeho ideovém a teoretickém vlivu na ostatní představitele skupiny, dodatečně vypovídaly menší sekce s obrazy Franze Marca, Augusta Mackeho, Alexeje von Javlenského, Marianne von Werefkin, Gabriele Münter a Alberta Blocha. A obrazy a úryvky z programového almanachu Der Blaue Reiter poukazovaly na zájem skupiny o moderní, primitivní i lidové umění, i o dětské malovánky, a vyzdvihovaly myšlenku, že „podstatné v umění není forma, ale obsah“.
Odborné audio komentáře dále upozorňovaly v obrazech na zárodky idejí, které se staly předmětem pozdějších teoretických bádání, kterým, se Vasilij Kandinskij věnoval po návratu do Moskvy na začátku první světové války (po kratších obdobích strávených také ve Švýcarsku a ve Švédsku), kdy se umělec stal viceprezidentem Ruské akademie výtvarných umění – období, které, jak již bylo výše naznačeno má podobněji osvětlit pařížská část výstavy.
Zvrhlé umění = netotalitní umění
Po revoluci v Rusku se výtvarník a teoretik pokusil vnést do umění své novátorské ideje o syntéze mezi vědou a uměním. Zůstal však nepochopen zástupci oficiálních teorií umění. Politické neshody jej pak definitivně přivedly k rozhodnutí opustit opět svou vlast a tak v roce 1921, v době velké emigrace ruské inteligence, se Kandinskij vrátil do Německa, kde začal učit na umělecko-průmyslové škole Bauhaus ve městě Dessau. Umělcova tvorba z tohoto období čerpá nejen z nasbíraných praktických zkušeností, ale především z jeho dlouholetých analýz barev forem opírající se propojení poznatků přírodních věd s teosofickým učením Eleny Blavatské a Rudolfa Steinera. V roce 1924 založil spolu s Lyonelem Feiningerem, Paulem Klee a Alexejem von Javlenským skupinu Modrá čtyřka (Die blauen Vier). Pokračoval dál v rozpracovávání svého slovníku forem: linie, trojúhelníku, obdélníku, kruhu (který vnímal jako nejvyšší symbol, resp. jako propojení s kosmem) a v roce 1926 vydal další svou knižní publikaci Punk und Linie zu Fläche (Bod – linie – plocha).
Stejně jako bolševikům se však jeho umění nezamlouvalo ani národním socialistům, a tak i přestože od roku 1928 byl sám německým občanem, byl donucen v roce 1933 utéct do Francie. Padesát sedm obrazů bylo pak v roce 1937 dokonce zabaveno nacisty pro ostudnou výstavu „zvrhlého umění“.
Géniové bývají ocenění po smrti
V jeho pozdní tvorbě, zastoupené na výstavě jeho emblematickými pracemi jako Blaue Welt (Modrý svět), Launische Formen (Náladové tvary), Wechselseitiger Gleichklang (Vzájemná konsonance), se začal projevovat výraznější úklon k expresionismu. Jeho organické struktury a volné tvary vystupovaly jako protinávrh k přírodním zákonům a výrazná barevnost typická pro umění východních národů (zlatá, tyrkysová, fialová, růžová) připomínala jeho národnostní původ. Umělec časem získal také francouzské občanství, duševně však zůstal cizí prostředí francouzské inteligence až do konce svého života. Universalismus jeho jazyka forem se setkal s pochopením a obdivem až u mladších generací. Vasilijovi Kandinskému tento (opožděný) zájem zajistil postavení nejdražšího ruského výtvarníka, jehož obrazy se dnes na aukcích prodávají řadově za miliony amerických dolarů.
ZLATINA JEŘÁBKOVÁ