Není hudba jako hudba
3 Rémy Martin 29.5.2013Svět hudby není zdaleka jednotvárný. Hudba se dělí na mnoho žánrů a podžánrů, které se ještě vzájemně proplétají v různých fúzích a kombinacích. Stejně tak mnohost kultur, které hudba formuje, je nevyčíslitelná a doufejme, že zdaleka není konečná. Přecejen se ale hudební svět dá rozdělit pomyslnou hranicí na dvě části, které se od sebe výrazně liší. Na hudbu klasickou… a na to ostatní.
Toto hrubé dělení na hudbu klasickou, původně evropskou a z velké části historickou hudbu, a na hudbu “ostatní”, která by se dala z určitého úhlu jednoduše definovat jako “to, co není klasika”, je oprávněné. A nikoliv jen proto, že se klasická hudba vyvíjela po staletí, zatímco dnešní vývoj je turbulentnější a těžko předvídatelný. A už vůbec ne z důvodu, že bych považoval klasiku za jedinou pravou hudbu a tu ostatní za méně vyvinutou, podřadnou a primitivní… jakoby klasické hned znamenalo skvělé. Nikoliv, nejsem žánrista a nesoudím hudbu podle formy, nýbrž jen podle kvality. Protože každý žánr má svou špičku. A to je prosím i k vysvětlení nadpisu článku.
Skutečná odlišnost klasiky od ostatní hudby tkví v její stavbě. Až na výjimky jsou všechny neklasické žánry založeny na principu nějakého druhu opakování. Může jít o refrén, motiv nebo riff, mnoho žánrů opakuje formou smyčky. Jazz má zase systém variování několikataktového harmonického schématu, v mnoha písních a skladbách se „točí“ pár akordů stále dokola. Někdy dokonce jen jeden. A když půjdeme ke kořenům, domorodé kmeny svou hudbu na repetitivní rytmické smyčce zakládají, rituálně se tak dostávají do transu. Různých variací tohoto principu opakování můžeme najít nespočetně. Nicméně v klasice se nám bude hledat velmi těžko a stejně se nám nepodaří sestavit žádný vzorec. Kromě výjimek je tu u neklasických forem ještě jeden společný znak – pravidelné rytmické dělení. Lidé, kteří si tato očekávání a zvyk ponechají i při setkání s klasickou hudbou, mohou narazit na problém. Klasická skladba se jim bude jevit jako beztvarý shluk nudných zvuků. To proto, že má docela jinou stavbu a dramaturgii. Kupříkladu Beethovenův smyčcový kvartet cis moll se od prvního tónu odvíjí jako souvislý příběh. A to je možná dobré srovnání, vztah klasické a neklasické hudby připomíná prózu, která staví příběh uplně jinak, než poezie, formující slova do rytmických struktur.
Tento rozdíl je častým zdrojem nepochopení. Pro rigidního „klasika“ je vše opakující se primitivní a bezcenné, hlučné a bez vývoje či myšlenky. Ovšem ani pohled z druhého břehu na klasiku nebývá o moc chápavější, neboť ta bývá považována za nudnou, beztvarou. Od dětství jsem pozoroval tento jev a vážím si lidí, kteří mají z hudby požitek bez ohledu na žánr a dokáží kvalitu rozeznat jako hodnotu stojící nad žánrovým vymezením. A je fakt, že každá hudba má nebo měla jiný účel. Proto například performanci pouličního rappera ani nemůžeme srovnávat s Brucknerovou mší, protože v jednom se cení rychlost, pohotovost a rytmus, kdežto k druhému patří sofistikovaná struktura a pečlivá příprava a služba neskutečně složité hudební struktuře.
A proč o tom píšu? Mám totiž dojem, že vzájemné estetické soudy mohou vycházet z chybných očekávání a aplikací nereálných předpokladů. Pokud budu po Lady Gaga vyžadovat standardy Bachova Umění fugy, ani se k poslechu písničky nedostanu. A naopak, poslouchám-li Beethovena s navyklými schématy a očekáváními z poslechu například swingu, ztratím se podobně. Trik je v tom chtít na věcech pochopit a vnímat to, co nabízejí, nikoliv to, co nám v nich chybí. Po jablku chtít šťavnatou osvěžující chuť jablka, po koňaku vyváženou kombinaci jemných i výrazných tónů a hřejivě slastnou chuť v hrdle. Pak teprve má smysl debata o kvalitě jako takové.
Další články, recenze a doporučení Rémy Martina naleznete na blogu Remy-Martin.cz nebo na stránce facebook.com/RemyMartinCZ.
Každou sudou středu v 19:00, lichý pátek v 10:00 a sudou sobotu ve 12:00 poslouchejte Vybrané tóny Rémy Martina na rádiu Classic.