Filmová hudba bez stříbrného plátna
0 Rémy Martin 12.8.2014Také jste si povšimli výrazného boomu filmové hudby v poslední době? Pražský filmový orchestr pravidelně vyprodává Rudolfinum, které se otřásá pod návalem „standing ovations“, Ennio Morricone (86) svými turné opakovaně pročesává lačnou Evropu a kdejaký hudební nadšenec si doma staví studio na výrobu zvukového designu á la Hans Zimmer. Obrovské, přeinstrumentované partitury hollywoodského typu se zdají být ideálním prostředkem, jak i „laika“ (toto slovo používám jen velmi nerad) přilákat k poslechu symfonické hudby, která nápadně evokuje slavné šlágry romantických mistrů, vyvolává instantní emoce a vzpomínky.
Na první pohled by se mohlo zdát, že orchestrální filmová hudba je ideálním mezičlánkem mezi tou takzvanou „vážnou“ a „nevážnou“ produkcí. Někteří odvážlivci dokonce tvrdí, že se historický vývoj artificiální hudby nikdy nezpřetrhal, jelikož pomyslnou štafetu převzali právě současní mistři filmové hudby. Názorně tedy asi takto: Bach – Beethoven – Brahms – Bartok – John Williams. Je pravda, že hollywoodští filmoví skladatelé si často vypůjčují nápady všeho druhu z efektních míst starších partitur, aby tak podpořili obraz a děj (nepřipomíná snad hlavní téma Harryho Pottera Čajkovského Labutí jezero? Slavný soundtrack z Gladiatora je v podstatě extrakt z epické hudby Sergeje Prokofjeva), což by ani tak nevadilo, pokud to má ve filmu opodstatnění. To, na co se snažím poukázat je fakt, že filmová hudba tradici nerozvíjí, nýbrž z ní pouze těží a donekonečna ji recykluje na drobná klišé. Sluší se samozřejmě dodat, že hudba ve službách obrazu bývá až na výjimky podřízená obrazu, jednoduché a přímočaré pasáže fungují pod plátnem nejlépe. Zde jsou právě v ostrém kontrastu s hudbou uměleckou. Účel filmové partitury je od její geneze zcela jiný, než například poslání symfonie, a proto se zamýšlím, zda koncerty filmové hudby nejsou náhodou tak trochu neúplné, zda nám skutečně stačí poslouchat pouze svitu z líbivých témat, oděných do titánské instrumentace, zda nás uspokojí nekonfliktnost, a tudíž určitá monotónnost zvukového dění?
Filmová hudba bez stříbrného plátna vyvolává vzpomínky – vzpomínky na oblíbený film, podobně jako písničky skupiny ABBA stále vyvolávají sentiment doby mládí jedné generace.
Další články, recenze a doporučení Rémy Martina naleznete na blogu Remy-Martin.cz nebo na stránce facebook.com/RemyMartinCZ.
Každou sudou středu v 19:00 si vychutnejte pořad Vybrané tóny Rémy Martina na Rádiu Classic FM.