Božský a komplikovaný Arturo Benedetti Michelangeli
0 Rémy Martin 24.2.2015Za mojí dnešní úvahou stojí otázka: „existuje vždy přímá úměra mezi výjimečností umělce a jeho komplikovaností a nepochopením ze strany veřejnosti?“
K tomuto tématu mě přivedl příběh jednoho z největších pianistů 20. století, Itala Artura Benedettiho Michelangeliho (1920-1995), jehož hned dvojí životní jubileum si v letošním roce připomínáme.
Benedettiho kariéru provázely jak chvalozpěvy na jeho bravurní techniku ze strany odborné veřejnosti po celém světě, tak i informace o jeho časté oblibě rušit koncert těsně před začátkem, o jeho aroganci, povznesenosti a vůbec nesnesitelném chování. S publikem Benedetti prakticky nekomunikoval a závěrečné ovace dokázaly na jeho tváři vyvolat jen další vrásky a přimět ho k rychlému odchodu z jeviště.
Arturo se naprosto vymykal zažitým praktikám nejen své doby, i dnes by byl jeho přístup a vůbec osobnost jistě označovány za kontroverzní. Posuďte sami.
Arturo byl vášnivým učitelem hudby, za tuto činnost si však nikdy nenechával zaplatit. Tvrdil totiž, že „na hudbu mají právo ti, kteří si ji zaslouží.“ Přísně si vybíral, koho do tajů hudby zahrne, těm vybraným však předával vše bez nároku na honorář. Jistě nás může těšit, že mezi jeho vyvolené patřil také mladý český klavírista Ivan Moravec, který podobně jako další talentovaní pianisté své doby, absolvuje vyhlášené Michelangeliho kurzy interpretace a techniky v Arezzu.
V roce 1968 se mu přihodí událost, s níž se nesmíří do smrti. Kvůli bankrotu nahrávací společnost BDM, kterou společně se dvěma přáteli založil, přichází o veškerý majetek a mimojiné i o dvě koncertní křídla a horské chaty v Trentinu. Přičemž k zabavení jednoho z pianin dojde přímo v koncertní hale v Rimini, kde se chystá na večerní koncert. Michelangeli cítí obrovskou křivdu a veřejně se zapřísáhne, že v Itálii už nikdy neodehraje ani notu. A nejen to, dokonce se ze země odstěhuje. Za svůj dobrovolný exil si do konce svých dnů zvolil Švýcarsko.
Další ze zajímavostí jeho povahy je fakt, že jako velký milovník značky Ferrari, se hned třikrát zúčastnil legendárního závodu Mille Miglia, a přestože z obavy před úrazem nepraktikoval žádný sport, rychlá jízda po úzkých a klikatých silničkách mu nebezpečná nepřipadala.
A konečně je tu jeho až posedlost, se kterou přistupoval k hudebním nástrojům. Ty musely splňovat až nepředstavitelné nároky. A tak se často do poslední chvíle hledal po celém městě klavír, který by Michelangelimu vyhovoval. V případě, že je hledání neúspěšné, slavný pianista bez okolků koncert těsně před začátkem zruší.
Všechny tyto okolnosti ovšem dokonale zastiňovalo Arturovo umění. Podle mnohých odborníků byl jedním z mála klavíristů, kteří vstoupili do tzv. transcendentální oblasti hry, hraničící s poezií. Za touto jeho nadpřirozenou schopností stála jistě i jeho schopnost hodiny a hodiny cvičit jen několik tónů z dané skladby, dokud sám neuznal, že jsou dokonale vyvážené a že lépe už není možné je zahrát. Tento způsob praktikoval na celou skladbu, a teprve poté začal přemýšlet o její interpretaci. Jeden z jeho studentů Carlo Dominici byl svědkem toho, kdy Michelangeli „bez přestávky na jídlo nebo na odpočinek opakoval v centrálním rejstříku jedenáct hodin v kuse na tisíc různých způsobů“. Však také razil heslo že „technika je hudební fantazie“.
Milí čtenáři, napište mi, prosím, na můj blog či FB profil, o tom, co si myslíte o geniálních umělcích, nejen hudebnících. Je podle vás takřka nutností, že génius musí být doprovázen komplikovanou a těžce přijatelnou osobností, nebo se jedná o okolnosti ryze individuální povahy.
Děkuji a přeji vám o oktávu výraznější zážitky.
Váš Rémy Martin.
Další články, recenze a doporučení Rémy Martina naleznete na blogu Remy-Martin.cz nebo na stránce facebook.com/RemyMartinCZ.
Každou sudou středu v 18:00 si vychutnejte pořad Vybrané tóny Rémy Martina na Rádiu Classic Praha.