Zapomenuté klenoty: Pouliční potyčka Lou Reeda
0 Redakce 23.11.2008Starý protivný hmyzák Lou Reed ve svém arogantně drogovém velikášství spáchal nejedno mistrovské dílo. Nadpozemsky sametové newyorské kanály v podobě nedotknutelných The Velvet Underground. Sladce hitový Transformer, kde s Davidem Bowiem vynalézají perleťově perverzní pop a přidávají nejzářivější diamanty na luxusní náhrdelník glam rocku.
Hořký popis drogově deprimovaného holocaustu v Berlin plný geniálních orchestracích, strašidelných atmosfér a smutné krásy. Konceptuální fuck off všem a všemu, když nahraje neposlouchatelné dvojalbum sestaveného jen z bílého hluku a zpětných vazeb Metal Machine Music. „Kdo si to poslechl do konce je na tom ještě hůř než já.“ Prohodilo nonšalantně amfetaminové Rock´n´Roll Animal Lou. Pak překrásně charmantní Coney Island Baby, plné andělských melodii, sexy akustik mezi sadismem a sentimentalitou. Pak možná ještě The Blue Mask kvůli kytaře Roberta Quina (Richard Hell) a městské sociální komentáře za hromujících kytar v New York. A pak samozřejmě zapomenutý klenot Street Hassle. Úplná katedrála zkaženosti, špíny a oslepujícího světla z neonů a smrtících vyzkakováků. Oscar Wilde: „Všichni jsem v kanálu, ale někteří z nás koukají na hvězdy.“
Lou Reed: Kicks
New York, 1978. I když je Lou Reed undergroundem oslavován jako definitivní ikona cool městské dekadence a kmotr punku, tento proud mu jaksi ujel. Album Rock And Roll Heart z roku 1976 je více odfláklé než chytře minimalistické a jen opakuje staré klišé a jeho dva nejoblíbenější akordy D a G. Vyčerpaný, prochlastaný a profetovaný, se Reed zavírá ve studiu Record Plan a řádně naplněn sadistickým jedem, po té co se rozešel se svým milovaným transvestitou Rachel, se pouští do zavilého, zlého černého monolitu, kde se naplno oddá odvrácené straně velkoměsta. Začíná se Gimme Some Good Times, kytary bezostyšně hrají rif z jeho starého hitu Sweet Jane (dost možná nahraného během předešlého německého turné) a Lou se škodolibě autoparoduje: „Áh, tady je rock´n´rollové zvíře osobně. Zkurvenej zfetovanej teplouš.“, aby po té obscénně pořvával refrén: „Dej mi trochu zábavy!/Dej mi trochu bolesti!“
Lou nejlépe pracuje, když se s někým do krve pohádá. Tentokrát zlost padá na jeho manažéra Denise Katze, kterého shazuje v těžké baladě Dirt, kde se objevují podivné sbory a spokojenost nad vyslovenými hrozbami. Terminální misantropie pokračuje s I Wanna Be Black, kde Lou hraje zakomplexovaného, malého židovského chlapce ze střední vrstvy, který touží být Velkým zlým černochem. To celé s vulgárnostmi, ujetým humorem, provokacemi za zvuku zdegenerovaného městského jazzu slušně rozladěného pod práškami a chlastem. Ironický vzdálený potlesk stadionu postávajích feťáků. Šokující nevkus se tento rok nosí.
Lou Reed: Street Hassle (Part 1)
Piece de resistence celého alba je titulní 12 minutová mini opera rozdělená na tři části. Waltzing Matilda začíná orchestrem a Lou rozehraje plejádu postaviček, co hledají sex, drogy, lásku a nacházejí smrt a sestup do pekel. Od chladné pozorovatelské odtažitosti, přes výsměch až po tragické zapojení. Objeví se éterický hlas operní divy z pasťáku Geny Ravan (z drsné gril group Goldie and the Gingerbreads) popisující další kapitolu z pozice pouličního psychopata. Píseň si dopřává luxus posluchačské přístupnosti (ony sbory „Sha-na-na-na-na“). Objeví se přesný opak (pozitivní a hodný) Loua – Bruce Springsteen, který proletářsky konstatuje, že : „Ztroskotanci jako my se narodili, aby platili.“ Znepokojivé a krásné. Jak konstatovala Patti Smith na návštěvě ve studiu: „Jak mohl naprosto vyřízený, polomrtvý feťák jako ty natočit něco tak krásného?“ Ale, madam…
Lou Reed: Street Hassle (Part 2)
Následuje podivná verze Real Good Time Together (hraná Velvety už někdy v roce 1969), začne se jen zboosterovanou kytarou (řádně molovou) a Lou náměsíčně skuhrá, že si užijeme jak nikdy. Hrozím se pomyslet, co tím spálený emzák Reed za svými černými zrcadlovkami myslí. Objeví se mučené hlásky jak ze starých desek Diona. Podivná vzpomínka na brooklynské dětství.
Shooting Star je přes všechny vrstvy kytar, vokálů, saxofonů a echa podivně odosobnělá, se zajímavým textem a dobrou melodií. Leave Me Alone – těžké tempo, rozviklané dechy a opile se kroutící Lou přesvědčují přes speedem ztěžklou čelist něco ve stylu „Nechte mě o samotě.“ Dechy a sbory vše mění v páru nad Times Square. Finální Wait je až nečekaně veselá (opět dechy), Lou Reedem je zde frajer. Pod zdánlivou ironií se dost možná otevírá touha Loua po jakémsi vykoupení a transcedenci…
Lou Reed: Coney Island Baby
Blbost! Následný alkoholicko-drogový živák Take No Prisoners, se změnil v nezávisné one-man show, kde si Lou vyřizuje účty (Patti Smith, Springsteen, kritici, politika, svůj vlastní status) a vše spěje k podprůměrným deskám a kolapsům až do prvního sezení u Anonymních alkoholiků a následným střízlivým, důstojným, ale méně zábavným a nudně vážným deskám 80. let. To je, ale jiný příběh…
TOM KOMÁREK