The Doors: Vznik L.A.Woman
0 Redakce 20.9.2011Je to již čtyřicet let co zemřel Jim Morrison. A je to také čtyřicet let co The Doors natočili svou poslední desku v původní sestavě – L.A.Woman. Toto dílo vůbec nezestárlo a svým nábojem, vizí, poezii, skloubením bluesu s hromovým dobovým rockem a odhalováním temných, bažinatých a nebezpečných stran slunné Kalifornie je stále uhrančivé, živé a lákavé. Připomeňme si genezi tohoto díla.
V roce 1970 na tom The Doors nejsou zrovna nejlépe. Album Morrison Hotel má tvrdý až hard rockový zvuk, obsahuje hity Roadhouse Blues, Waiting for the Sun a bombastický Peace Frog, velmi dobře se prodává a kritika je nadšená. Zdánlivě to vypadá jako zdařilý come back po rozpačité Soft Parade a neblaze proslulém incidentu v Miami, kde koncert skočil výtržnostmi a obviněním Morrisona z obnažování. Ale nad skupinou se vznáší temný mrak. Morrison holduje drogám a alkoholu přes míru a začíná se permanentně chovat jako nepříjemný opilec. Nemluvě o tvrdých drogách, rvačkách, zrušených koncertech a katastrofických výstupech. Velmi přibral (dle teorií lidí z jeho suity šlo o promyšlený tah jak se zbavit sexuální přitažlivosti popového idolu a postavit si kolem sebe bariéru z tuku) a je dost nespolehlivý. Ne všichni jsou z Morrison Hotel odvázaní. Šef jejich nahrávací firmy Electra Jac Holzman nebyl příliš spokojený: "Přišlo mi, že se dostali do jejich komfortní zóny. Čekal jsem něco více dobrodružnějšího a novějšího." The Doors mezi tím dokončí turné, zvažují další kroky a začínají zkoušet v Sunset Sound Recorders.
Ne vše jde dobře. Jejich producent od roku 1966, Paul A. Rothchild, je znechucen hudbou, kterou mu zahrají, okomentuje ji slovy, že jde o "koktejlový jazz" a odmítne ji produkovat. Rothchild je fascinující osobnost. Syn operní zpěvačky, nejprve studoval dirigentství, zapletl se se zákonem ohledně prodeje hašiše, produkoval folkové skupiny a po té se stal dvorním producentem pro Electru, kde dělal Tima Buckleye, Love a Paul Butterfield Blues. Velmi tvrdý ve studiu (v průměru vyžadoval minimálně třicetkrát zahrát každý part), byl jeden z mála, kdo byli schopní zklidnit Morrisona. Ale po pěti studiových albech a jednom živáku už měl všeho dost. Svou roli v jeho rozhodnutí zajisté hrálo, že právě natočil Pearl Janis Joplin, která během natáčení zemřela, a po té co na něj během zběsilé pitky Morrison řval, že je po Hendrixovi, Brian Jonesovi a Janis Joplin další na řadě ("Chlastáš s číslem 4, vole!") se rozhodl odstoupit. Když jsem se ptal klávesisty Raye Manzareka, jestli se jich to nějak dotklo ve svém typickém pozitivním naladění, odvětil mi: "Ne. L.A.Woman vyšla skvěle. Byl to skvělý nápad. Paul se stranil a řekl nám, že si to musíme udělat sami. A to nás dostalo do neuvěřitelně vzrušené nálady a dostali jsme ohromnou chuť znovu nahrávat. Opravdu to byl kopanec správným směrem. Jim byl na konci svého života, byl už velmi unavený a tento kopanec velmi potřeboval. Když Roschild odešel, tak jsme nejdřív byli v šoku, ale Bruce Botnick řekl, že to budeme produkovat společně a to nás nastartovalo."
Kapela to brala jako výzvu. Rozhodli se nahrávat ve své zkušebně tzv. The Doors Work Shop nacházející se na čísle 8512 na Santa Monica Boulevard v Los Angeles a sami si produkovat se zvukařem Botnickem. V této uvolněné atmosféře mezi flipery nepociťovali žádný tlak a mohli přijít a odejít, kdy se jim zachtělo. Pětadvacetiletý Botnick, který předtím pracoval s Love na jejich temném klenotu Forever Change, navrhl aby skupina přibrala jako výpomoc baskytaristu pracujícího s Elvisem Presleyem, Jerryho Scheffa, (k velké radosti Morrisona, že je od samotného Krále) a kytaristu Marca Benna, aby se mohl Robby Krieger soustředit na svá jedinečná sóla. Vše se rozjíždí. Z jakéhosi podivného důvodu se skupina rozhodne v půlce nahrávání vyjet na krátké turné. Je to katastrofa. První koncert v Dallasu se údajně obešel bez potíží. "Dallas vyšel v celku dobře." vzpomíná bubeník John Densmore. "Poprvé jsme hráli Riders on the Storm a opravdu to skvěle vyšlo." Ne tak následující den v New Orleans, kde se představili ve staré tančírně na břehu Mississippi. Obtloustlý, nalitý, depresivní a zarostlý Morrison byl mimo, vyčerpaný, zpíval vedle, netrefoval se do rytmu, seděl na bicích, rozmlátil stojan na mikrofon, aby po té odešel. Byl to poslední koncert Doors a kapela se rozhodla, že již nebudou vystupovat. Manzerek vše svádí na místo vystupování: "Bylo to temné, podivné místo plné voodoo. Starý dům posedlý duchy mrtvých otroků."
Zpátky ve studiu se vše dává do pořádku. Jim Morrison, který od té doby co ho čeká soud a jisté odsouzení za Miami, je podivně vážný a soustředěný. Sice pořád během nahrávání pije pivo, ale nijak extrémně se během práce neopíjí. Byl údajně optimistický a absence Rothchilda ho stimulovala k tomu, aby se postavil do čela skupiny, byl kreativní a vzhledem k tomu, že bydlel v motelu hned naproti, byl ve studiu vždy první a odcházel jako poslední. Kapela byla sice ve studiu namačkaná jako sardinky a Morrison zpíval často z umyvárny, ale zvuk se začínal usazovat a písně formovat. Kapela celou desku bere jako návrat ke kořenům. Jak řiká John Densmore: "Mně se to líbilo. Hrál jsem na stejné bubny jako na první desce. Bylo to jako bychom se vrátili do garáže ve Venise. Říkal jsem Rayovi, že z desky chci mít pocit jako z Milese Davise v Live at Carnegie Hall, kde jsou sice chyby, ale je cítit vášeň." Po necelém týdnu je deska nahraná.
Album L.A.Woman začíná písní The Changeling, kde Morrison oznamuje, že opouští město do dřevního skoro funku. Následuje Love Her Madly napsaná Robbym Kriegerem po hádce se svou ženou. Jde o typické téma, kde muž běhá za rozmarnou dívkou, která ho dohání k šílenství. Hudba je lehká a rytmická a kapela původně chtěla píseň jako první singl. Been Down So Long a Cars Hiss by My Windows byly nahrány během tzv. "bluesového dne", kdy se skupina soustředila na bluesovější čísla. K velké radosti Morrisona, který zde imituje wah wah efekt kytary a po té harmoniku, a který by nejraději viděl The Doors jako regulérní bluesovou kapelu. Do písní se dostává smutek z přicházejícího soudního procesu. První strana končí grandiózní L.A.Woman, prokletou hymnou o Los Angeles, jeho temných stránkách, holkách, světlech, topless barech, policistech v autech a znepokojující obrazotvornost – vidím tvé vlasy hořet. Manzarek má také jasnou představu: "Píseň o tom, že šíleně jedete po dálnici do L.A. nebo po 405 do San Francisca. Jste beatnik na cestě. Jako Kerouac a Cassady, hrnete si to po dálnici, jak nejrychleji jen dokážete." V závěru písně si Morrison vymyslí svůj nový pseudonym z anagramu vlastního jména Mr. Mojo Risin´. Euforie spojená se špínou. Óda i lament na město. Druhá strana začíná L'America původně složenou pro film Zabriskie Point italského režiséra Michelangela Antonioniho. Jde o báseň vzývající latinskou Ameriku, ale i o poznámky z krátkého výletu do Mexika, který si dopřál Jimbo s jeho chlastací partou plného tequilly, prostitutek a marihuany. Líná balada Hyacinth House byla napsaná v Kriegorově domě, kde se jeho kočky mění ve lvy a kde se opravdu zpívá z koupelny. Text se po té až prorocky dovolává konce a touhy po nových přátelích. Crawling King Snake je blues od Johna Lee Hookera, který Doors hráli už ve svých garážových začátcích. The WASP (Texas Radio and the Big Beat) je zhudebněná báseň, kde Morrison vzpomíná na velké rádio, které vysílalo zcela novou hudbu, jež se dostala jak do Chicaga, tak na Floridu, kde členové skupiny vyrůstali. Deska končí tajemnou atmosférou nabitou Riders on the Storm. Kromě odkazu na starý kovbojský šlágr (Ghost) Riders in the Sky je text postavený na nikdy nedokončeném scénáři, který Morrison napsal ještě na škole. Jde o příběh stopaře, který vraždí v okolí pouště Joshua Tree. Ohromně silný konec.
Po dokončení desky se Jim Morrison cítil velmi optimisticky. Dodržel smlouvu s Electrou, kterou podepsal ve dvaadvaceti a rozhodl se odjet do Paříže za svou prokletou láskou Pamelou Courson. Do teď není jasné, jestli mělo jít o definitivní konec jeho hudební kariéry nebo o pauzu či rozhodnutí začít už jen psát. Kapela to brala tak, že jede na odpočinek a již začala zkoušet nový materiál. Dle manažera skupiny to byl jasný konec Morrisona jako hudebníka. Deska L.A. Woman vychází v dubnu 1971 a sklízí uznání ze všech stran a velmi dobře si vede v žebříčkách. Sám Morrison několikrát volal z francouzského exilu, aby se informoval a údajně zněl nadšeně. Ale po té se vše v Paříži vyvinulo naprosto jinak. To je ale jiný a značně zamotaný příběh. Když jsem se ptal Raye Manzareka, jak by definoval osobnost Jima Morrisona, ani na chvíli nezapochyboval: "Byl to básník. Umělec. Byl dionýsovský. Dionýsos byl řecký Bůh vášně, šílenství a opilství. Ale také Bůh přírodní síly. Síly země, regenerace, růstů. Toto měl v sobě. Byl básník a bylo třeba přijmout vrtošivost."
Tom Komárek