James Brown: Jeden z největších (díl II.)
0 Redakce 26.8.2008Vliv, talent, píle a genialita muže přezdívaného Soul Brother Number One, Sex Machine, Mr. Dynamite,
The Hardest Working Man in Show Business, Minister of The New New Super Heavy Funk a Godfather of Soul je zcela nezpochybnitelná. Připomeňme si jeho příběh.
„Jedna z věcí co by mohla vyřešit hodně špatných věcí je tanec“ – JB
Rok 1968 je pro Jamese Browna rozhodující. Hodně úspěchů a cesta do Afriky na Pobřeží slonoviny, kde zjistí, že je naprostý idol místní populace a jeho hudba inspiruje další hudebníky. Návrat do USA je brutální. 5. dubna je zbaběle zavražděn humanistický vizionář Martin Luther King. Ještě tu noc James Brown uspořádá v Bostonu na žádost místního osvíceného guvernéra koncert, který přenáší televize. Dle pirátských záznamů šlo o výjimečnou show. Zatímco ten den a noc všechny velké megapole Ameriky hoří a dochází k rabování, chaotickému násilí, rasové nenávisti a policejní brutalitě, ne náhodou je Boston a okolí mimo vražedné ohnisko.
James se stává medializovaným černým umělcem, který neváhá tzv. mluvit nahlas. Do své výhradně černé skupiny angažuje bílého basáka Tima Drummonda, který později hrál s Neilem Youngem. Toto rozhodnutí vyvolává silné rasistické reakce v exkluzivně černých klubech, kde Brown a skupina hrají. James je radikální. „Tim je kurva dobrej a je jedno jakou má barvu. A pojedeme zahrát vojákům do Vietnamu!“ A tak se stalo. Přes velká Brownova gesta („Vše si zaplatím sám!“) proběhlo během měsíce 21 show po Vietnamské válečné zóně. Každý koncert byl dobrodružstvím, který končil odvelením jednotek na další masakr ve stylu Hamburger Hillu, zatímco kapela v helikoptéře mezi turbulencí a samopalní palbou plachtila na další štaci.
Brownovi se dostává prestiže, kterou si začíná až nezdravě narcisticky užívat. Dostává se mu audience u amerického prezidenta Lyndona Johnsona, ke kterému přiletí svým soukromým jetem – černým Sidley Hawker s jeho jménem napsaným ve zlatě. Silný Mr. Brown poté prohlásí pro černý magazín Ebony: „Nikdy nezapomenu odkaď jsem přišel. Zůstávám Soul Brother. Jsem černý, zůstanu černým a vy jste můj lid. To co se právě děje v naší zemi mě přivádí k myšlence… že bych se měl kandidovat do příštích prezidentských voleb. Hlavní je zemřít ve stoje. Nikdy na kolenou!“
James Brown: I Feel Good
Řekni to nahlas: jsem černý a hrdý!
Zatímco v roce 1969 se Miles Davis přiklání k rocku a funku, James Brown si to chce rozdat s jazzem. Shromáždí kolem sebe ohromný big band složený ze špičkových hráčů, kteří prošli diamantovou školou velikána Duka Ellingtona. Nahraje se deska Soul On Top plná nečekaně vychytaných jazzy improvizací. Se svojí kapelou je James neporazitelný. Podařilo se mu vytvořit naprosto originální hudbu. Ne jazz, ne blues, ale totální soulovou funky fúzi. Živák Say It Live And Loud je zde aby svědčil. Ale kapela má plné zuby diktátorství svého šéfa a opouští jej.
<{r>
Zcela nečekaně James tuto krizi obrátí ve svou velkou šanci. Vzpomene si na mladou skupinu, která mu předskakovala v Cincinnati. The Peacemakers. Nechá je přivést do Augusty a jamuje s nimi celou noc. Tato banda zelenáčů má v sobě tajnou zbraň s intenzitou atomové bomby: fenomenálního basáka Bootsy Collinse. Mladý genius, který revolučně hraje a navíc je zajímavý – vysoký, hubený a s afrem přitahuje všechnu pozornost. James Brown je nadšen. Zpěvák je katapultován do moderní doby s dravou kapelou plnou adolescentní energie a vzteku. Společně vytvářejí minimalistickou hudbu namířenou na groove, funk a sex. Tentokrát bez pokut, vyleštěných bot a koncertních uniforem. Vychází dvojité album Sex Machine. Přichází zlaté období funku a ráno podivuhodných kouzelníků jako George Clinton, Funkadelic, Parlament, Meters a Sly Stone.
James Brown: Say it loud I’m black and I’m proud
I když je James Brown díky hitům jako Sex Machine nebo Licking Stick prezentován jako především sexuální borec, velký zlom nastane se singlem Say It Loud, I´m Black And I´m Proud. Politický manifest, řev, kde třicet dětí z místní školy skanduje refrén. Jak říkal aktivista Al Sharpton: „Tato deska skoro okamžitě vymazala ze slovníků slovo „negr“. Díky, pane Browne!“ Ale tento radostný křik plný požadavků a stanovisek je trnem v oku autoritám a ty se rozhodnou na oplátku „pečlivě“ prozkoumat obchodní a daňové poměry Kmotra Soulu. Zpustí se zlá berní razie. Symbolicky se zabavuje soukromé letadlo. A zatímco James Brown pracuje na dokumentu věnovanému jeho maličkosti, exekutoři vrazí do jeho domu a zabaví jeho scénické kostýmy, zlaté a platinové desky, šperky atd… Napoleónovsky to zpěvák později komentuje ve svých pamětech: „Věděl jsem, že to je jen začátek!“
Dead On The Super Heavy Funk
James se drží. V hédonistických 70s vydává protidrogový rap King Heroin, jako vzteklou odpověď a varovaní před opiáty, které masakrují černá předměstí. Jeho milovaný syn Teddy v roce 1973 umírá v automobilovém neštěstí. Silný Brown přesto ještě ten večer odehraje smluvený koncert.
V roce 1974 se v Zairu koná boxerský šampionát těžkých vah. Muhammad Ali proti George Foremanovi. K oslavě tohoto zápasu století se boxerský promotér Don King rozhodne na místě uspořádat „Černý Woodstock“, kde vystoupí BB King, Hugh Masakela, Sister Sledge, Bill Withers, Miriam Makeba a Etta James. A jako hlavní hvězda Mr.Brown. Do Afriky jsou vysláni novináři s Normanem Mailerem a gonzo-nekompromisním Hunterem S. Thomsonem v čele. Všichni se shodují, že síla Browna se rovná síle úderu Aliho. Doporučuji shlédnout dokument When We Were Kings. James je ve fázi Dead On The Super Heavy Funk. James nezpívá, ale řve, kleje, heká a hrdelně prská. Je to lidská lokomotiva utržená ze všech řetězů. Skupina doslova zasadí celému stadionu K.O. V jeden okamžik Brown zahlédne v davu Aliho a skočí za ním do publika. Vypukne davové šílenství, bouře a totální zmatek. Ohromná ceremonie a šílený magický okamžik.
James Brown & Muhammad Ali (Zair 1974)
I když jsou jeho poslední singly jen těžko pochopitelné bílému popovému publiku (texty jako: „Nech vejít muže ať udělá pop-corn“), Brown zakládá vlastní label People Records, kde nahrávají jeho milované sboristky, Maceo Parker a doprovodní JB´s. James opouští Augustu a usazuje se v New Yorku. Během první poloviny 70. let vydává monstrózní, nadupaná a silná alba. Super Bad, There It Is, Get On The Good Foot a The Playback. Doboví rock´n´rolloví kritici se vším respektem k Mr.Brownovi táží, jestli se náhodou umělec nezačíná příliš opakovat. To Jamese viditelně netrápí a radši představí své nové singly v dnes kultovním televizním pořadu Soul Train, kde stále září s oslepující intenzitou. Lehce přibral, což mu dodává důstojnosti, nosí knír, vysoké podpatky, kalhoty do zvonu a předvádí tvrdý, těžký, nekompromisní funk. Při každém vystoupení vynalezne nový tanec a bujné poprsí jeho sboristek přidává na erotické elektřině. James zcela otevřeně směřuje na černé posluchače, ale bílí jsou vždy vítaní a rádi navštěvují jeho koncerty.
James Brown: Good Foot
„Překonal jsem všechny na které si vzpomenete. Mozart, Beethoven, Bach, Strauss, Irving Berlin. Ti napsali tak 1000 písní. Já jich napsal 5500.“ – JB
Druhá polovina 70. let není nic moc. 15. srpna 1977 je přivítán Vernonem Presleyem v Gracelandu. Sám se svým zesnulým přítelem, James v slzách šeptá: „Elvisi, jak jsi nám to mohl udělat?“ Ale je to ještě horší. Přichází disko, které James nechápe a nenávidí. Nicméně se adaptuje a vydává podřadné desky ala James Brown: The Original Disko Man. Ale je to k ničemu. James přiznává: „Pravda je pravda. Nikdo už mě nechtěl.“ Přichází pád. Přesto, že na živo je to stále raketová mašina, jeho slavní hráči se pomalu ale jistě poroučí. James se drží. „Dejte mi jakéhokoliv bubeníka a já z něj za 20 minut udělám hudebníka pro Jamese Browna!“ Ale Mr. Dynamite je bez nahrávací společnosti a námluvy s novými firmami dopadají katastrofálně. „Nikdo nebude říkat Jamesi Brownovi jak má vypadat James Brown!“ Vrací se proto do klubů. Desky jsou dost podivné, narychlo spíchnuté (At Studio 54), ale in extremis přichází poslední mistrovské dílo Soul Syndrome z roku 1980.
Pak se situace začíná k dobrému obracet. Brown se objeví ve filmovém hitu Blues Brothers, má indie hit Rapp Payback a začíná se paktovat s Afrika Bambaataaou. Přichází exploze hip-hopu a James Brown je samplovaný ve velkém. Všichni ho milují, všichni ho samplují. Jen song Funky Drummer se nachází v dalších 650 nahrávkách. Dle Billboardu přes 2500 desek co vyšli v letech 1985 a 1990 samplují dílo „kmotra soulu“. James je sice poctěn, ale chce vidět peníze a neúspěšně se soudí. Když zklamaný vychází ze soudní síně, nečekaně ztratí nervy a do kamer prohlásí: „A co kdybych vám utrhl knoflík a přišil si na svou košili. Jak by se vám to líbilo?“
James Brown: ve filmu Blues Brothers
Dělat to až do smrti!
„Když jdu na pódium, tak se především snažím udělat jednu věc: přinést lidem radost. Jako v kostele. Lidé nechodí do kostela, aby se trápili. Jdou tam aby je trápení opustilo.“
Mr.Brown je opět na vrcholu. Vystoupí v přiblblém filmu Rocky IV, kde zpívá Living In America podpořen kytaristou Stevie Ray Vaughanem. Je to jeho poslední velký hit v TOP 10. Dál koncertuje a předvádí svou neuvěřitelnou vitalitu. Ale problémy jsou na obzoru.
24. září 1988 ve své Augustě James Brown naběhne do semináře bílých pojišťováků ozbrojen revolverem a brokovnicí. Viditelně úplně mimo a pod vlivem PCP (sedativum určené pro slony) se hystericky ptá, jestli náhodou někdo neměl tu drzost použít jeho záchody, co jsou na konci chodby vedle „Jeho“ kanceláře. Pojištováci se schovají po stoly a zuřící Brown nasedne do svého silného 4×4 a pronásledován houkajícími policisty a dvěma vrtulníky ujíždí pryč. Z nějakého důvodu se ostře sledován rozhodne odjet do své rodné Georgie. Jakoby se tam všechny problémy rozplynuly. Takže přejede dva státy a jeho zločin se tak stává federálním. Nakonec mu prostřelí pneumatiky a končí v příkopu. V autě se navíc našla skleněná dýmka na crack. James se vzdává a přiznává svůj zločin. Je odsouzen na šest let, ale za vzorné chování je po dvou letech propuštěn.
James Brown: Living in America
James dále hraje jako o život, ale stává se jako řada postarších umělců paranoidním a lehce megalomanským. Jeho kreativita už nevyvolává žádné rekordy. Hudební průmysl se rozhodl z něj udělat žijící legendu, ale jeho více než důstojné desky (I´m Real, Love Overdue nebo Universal James) se moc neprodávají a v rádiu se nehrají.
25. prosince 2006 James Brown zemřel. Byla to velká rána a všichni důležití umělci vzdali hold tomuto výjimečně talentovanému muži. Od roku 1962 až do roku 2006 jeho show viděly miliony lidí a během své 44 leté kariéry nikdy nepřestal vystupovat a tvořit. Vliv a legenda Jamese Browna teprve začíná a bude zcela jistě důležitá ještě za dalších 50 let. Producent Public Enemy Bill Stephney prohlásil: „Spousta lidí těžce identifikuje afro-americkou kulturu. Já říkám: James Brown. Poslechněte si jakoukoliv jeho desku. Nebo si rovnou poslechněte Doing It To Death. Tam uslyšíte všechno: bolest, vztek, štěstí, slibné vyhlídky a třpytící se duši…A to vše během šesti minut.“
TOM KOMÁREK
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY