James Brown: Jeden z největších (díl I.)
0 Redakce 22.8.2008Vliv, talent, píle a genialita muže přezdívaného Soul Brother Number One, Sex Machine,
Mr. Dynamite, The Hardest Working Man in Show Business, Minister of The New New Super Heavy Funk a Godfather of Soul je zcela nezpochybnitelná. Připomeňme si jeho příběh.
Vražedně horký Jih
Dětství Jamese Browna působí dojmem folklorních fakt sloužících jako inspirace pro tvrdé sociální romány Toni Morrisona plné pověstí naváté rudým prachem. Ve stylu „tvrdý život malého černého kluka na vražedně horkém Jihu“. Plné všech mytických klišé. Ale tak to prostě je. Narozen v roce 1933 v chudém rurálním prostředí, matka jej opustila, když mu byli čtyři roky a alkoholismus otce ničemu nepomáhá. Rozvětvená rodina si ho navzájem pohazuje, až malý James končí u tety Honey Washington, která vlastní a pevnou rukou šéfuje místní bordel. Chlapec se naučí hrát na erární piáno a dle legendy vyhrává pro místní štamgasty, hráče kostek a kurvy. Jamesovi je osm let. Později vzpomíná: „Všechno jsem se musel naučit sám. Piáno, basu, kytaru, saxofon – jak je pobavit a taky jak přežít a nemít hlad.“
Ve dvanácti letech je vyhozen z místní základky, protože údajně přišel do školy bos. Brown zuřivě hledá práci, kšeftíky a jakoukoliv nádeničinu, za kterou se platí rovnou na ruku. Dělá vše. Jak z archetypální bluesové mytologie. Češe bavlnu, řeže cukrovou třtinu, boxuje, leští boty a tancuje na chodnících. V patnácti letech je zatknut, odsouzen a poslán do vězení. Proč? „Byl jsem dítě. Něco malého jsem ukradl. Chtěl jsem si koupit boty, abych se mohl vrátit do školy.“ 
James je zavřený v kriminální farmě pro mladistvé delikventy. Zde zakládá kapely a je více než oblíben všemi kriminálníky, kteří mu přezdívají Music Boy dle jeho neuvěřitelně pozitivní energii. Po třech letech je propuštěn na svobodu rozhodnut stát se nejlepším zpěvákem na světě. Nic menšího a to je mu teprve devatenáct.
James Brown je více než zaujatý dráhou Elvise a fascinovaný Little Richardem. Velmi rychle kolem sebe dá do kupy bandu mladých a talentovaných hudebníků. Je tak mazaný, umělecky vyhrocený nebo jednoduše sledující hitparádu, že naprosto zavrhne ve své autorské hudbě blues a gospel a místo toho se naplno vrhne do šťavnatého, vysoce emocionálního rhythm´n´blues s velmi silným popovým cítěním, melodií a kouzlem. A rovnou skóruje mega hitem Please Please Please.
James Brown & His Famous Flames jsou podepsaní a vydávají své hity vyznačující se vrcholnou sílou, tribálním nátěrem a jedinečnou energii. Mr.Brown: „ Nedovolili si tenkrát dát mojí tvář na první tři obaly mých vlastních desek!“ Nicméně zatímco rádioví DJové se ostýchají hrát jeho desky, James vyráží na nekonečné turné s tím, že jeho hudba si své posluchače najde. Přes ty nejplesnivější pajzly na Jihu až po tančírny v NYC. Od toho ono dnes zlidověné a kdejakým ignorantem převzaté heslo: „James Brown: the hardest working man in show business“. Neboli nejpracovitější muž v celé branži. Jeho singly nijak nebodují. A přitom se Jamesovi podařilo definitivně se vyvázat ze základního vlivu Raye Charlese a předivokého Little Richarda.Vše svědčí o nadlidském úsilí, které konečně dá svůj velký hit Try Me, který vším zatřese. James, ale značně přitvrdí a neváhá přidat jazzové a latino vlivy. I´ll Go Crazy, Think a Night Train.
James Brown: Please Please Please
Soul Brother Numer One
24. října 1962 vystupuje James Brown v legendárním Harlémském klubu Apollo, zasvěceném nejlepší černé hudbě pro černé fanoušky. James zde během své kariéry, trvající pouhé tři roky odehrál již sedm koncertů. Všechno funky, groovy a hot co se nachází na 125. ulici se jde podívat na mladého muže, který hraje 300 koncertů ročně a začíná se o něm mluvit jako o Soul Brother Numer One. James nahrává show. Vydavatelství je proti. James do toho jde sám, vše bude produkovat, nahrávat, platit a vydávat sám. Album vychází v roce 1963 a je to explodující šílenství. Deska, co se drží 64 týdnů v hitparádách. Deska, která když se pouští na černých rádiích, tak DJové vybuchnou a začnou euforicky pořvávat a zběsile komentovat hudbu.
Tento úspěch dodal Jamesovi šťávu a sebevědomí, které ho nutí ještě více pracovat a hudebně přemýšlet. Vychází nukleární singl Out Of Sight. A je to to, co se později bude nazývat FUNK. Nic menšího. Pak dost možná jeden z nejlepších singlů všech dob: It´s A Man´s Man´s Man´s Works/ Papa´s Got A Brand New Bag. Bílí kupují ve velkém. James je číslo deset na zlatém žebříčku Popových hvězd. Mezi lety 1965 a 1969 bude mít James Brown vždy dva singly v žebříčkách a tři v R &B hitparádě. James je idolem anglických Mods a do Ameriky pronikající anglická beatová invaze je nad míru fascinovaná. Je to kromě radikálně nové hudby hlavně hlas, který dokáže vyjádřit jak popový cukrkandl, tak sex pohlazený erotikou býčí síly.
James Brown: Papa´s Got A Brand New Bag
Gladiátorské zápasy
Stále v rytmu, stále žíznivý po dalším uměleckém vrcholu se pomalu, ale jistě James se svojí až strojově přesnou armádou hudebníku dostává do stádia, kdy opouští melodie a vše staví na beatu bicích, groovu basy a ohnivé síle dechové sekce. Z textů se stávají slogany. Plné radikálního křiku, nové černé důstojnosti a explicitní sexuální tělesné touhy. Cold Sweat, There Was a Time a geniální I Got The Feeling.
Peníze se mu hodí. Investuje něco přes 50 milionů dolarů do svého ranče, vlastního rádia, řetězu rychlého občerstvení, letadel, vyšperkovaných aut atd… Je zván do vrcholně sledovaných televizních show, kde je se svým šarmem, extravagantním afro účesem a radikálními názory naprostá hvězda. Hrdě září a ve své dobrotě ozařuje potřebné a talentované. Turné začínají připomínat gladiátorské zápasy, kde James a jeho skupina jakoukoliv konkurenci srovnává se zemí. Brown adoruje Otise Reddinga, pomáhá Lloyd Priceovi a z nějakého neznámého důvodu nenávidí Joea Texe. Chce jít zdárným příkladem. Americké děti chodí za školu? Umělec vydává singl Don´t Be A Dropout a neúnavně vysvětluje, že „bez vzdělání z vás nic, nikdy nebude.“
V této době přijde většině černých umělců logické a samozřejmé kreditovat doprovodné hudebníky na zadní straně desky. Ne tak Brownovi. Až po nějakých dvaceti letech se nerdovské, maniakální fanouškovské bílé publikum začíná pídit, „kdo hraje co“. Tak tedy: dechy obstarávají Maceo Parker, St. Clair Pickney, Pee Wee Ellis. Bláznivé scratche na kytaru obstarává Jimmy Nolen. Věrný kamarád Bobby Byrd (jeho rodina se za Jamese zaručila, když ho pustili z lochu) dělá sbory a grandiózně uvádí každé show. Tuto armádu Brown řídí jak tyranský diktátor. Vše musí precizně šlapat. Falešná nota, chybný nástup, kázeňské přestupky, špinavá uniforma – vše je záminkou pro tučnou pokutu. Výsledek je vidět a slyšet.
James Brown: Cold Sweat
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…
TOM KOMÁREK