Jak se žije na ulici jménem rock´n´roll
0 Redakce 30.9.2008Noc už dávno padla okolo Union Square. Neděle 19:00, únor 2008, New York. Spěchám na St. Marks Place, kde turistická omladina kupuje svá trička s Johnny Thundersem, levné černé brýle a růžové cetky s lebkami. Kousek mezi Bowery, mrtvým a pohřbeným klubem CBGB, nekuřáckými New Age čajovnami má v jednom obyčejném činžáku své studio Daniel Rey, muž přezdívaný „pátý Ramone“.
Ve studiu
Tento sympatický producent, kromě toho že produkoval, hrál a pomáhal skládat pár posledních hitů The Ramones, má za sebou dráhu v punkových Shrapnel (zpíval tam Dave Wyndorf co později našel bohatství a slávu s Monster Magnet), práci s Ronnie Spector z The Ronnetes, sólovky Joeyho, Dee Deeho. Ale také s Hellacopters, Iggym, Keithem Richardsem nebo Misfits. Tento večer jsem pozván basákem Markem Rubensteinem nahlédnout na dokončování nové desky Sour Jazz v produkci Mr. Reye.
Otvírá mi usměvavý Daniel. Mark mezitím zkouší variace na elektrickém piánu. Podáváme si ruce, vyměňujeme vtípky a předáváme si desky. Daniel ve své pohostinnosti nabízí jako minule vodku zakáplou limetkou. Mark si nalévá čaj, zapalujeme si cigarety a pouštíme si nezmixované songy nového alba Sour Jazz. Zní to ohromě. Kapela zdánlivě opustila svůj specifický zvuk kytar (něco jako New Values od Iggyho) a rozšířila svoji paletu o krvavé bluesové cítění s punkovou dynamikou, cool vokály žhavé dechové sekce. Stále tu je vokál Lou Parise aka. Mr. Popular pohybující se někde mezi Iggym, Luxem z Cramps a Fredem Schneiderem z B52s, elegantně řezavé kytary Ratboye a chytlavé kompozice dovolující si citovat historii bez toho, aby to vyznělo jako retro z Disneylandu nebo pastiš.
Takže jak jste na tom Marku?
Zatím to je kurva dobré. I když pořád máme dost šancí to celé zkazit. Celá kapela přijela do NYC a napsali jsme, zaranžovali a nahráli jedenáct písní. To celé za dva dny. Další den jsme vylepšovali kytary a perkuse. To bylo v tom baráku v New Jersey co vlastní Daniel. Pak jsme to nechali na pár měsíců uležet a všichni se rozutekli. Pak se Mr. Popular pustil do vokálů s Danielem. Teď to je už jen o piánu a dechách, které jako vždy obstará Steven Moses z Alice Donut. Co je tentokrát nového? Máme ohromné štěstí. Kromě toho, že se nám opět podařilo nahrávat s Danielem je, že nás tentokrát přišli podpořit velmi sympatičtí přátelé. Jim Jones, Kim Salmon (australská legenda z Beasts of Bourbon, The Scientists, The Surrealists – poz.autor), Ginger (z The Wildhearts). Max Decharné (z The Flaming Stars a ex. Gallon Drunk, také spisovatel a novinář v britském Q) a Tracie Hunter (dcera známého zpěváka Iana z Mott The Hope) zazpívala pár skvělých sborů.“
Nedá mi to a ptám se, zda by se Sour Jazz nebránili využít také služeb otce. Daniel se směje a Mark a zamumlá něco v tom smyslu, že se uvidí. Za pár týdnů mi Mark poslal tuto fotku. Zda se legendární zpěvák na desce objeví, zůstává záhadou. Uslyšíme na desce.
Máš viditelnou radost, že Daniel Rey opět produkuje. Do jaké míry se tentokrát podílel na konečné podobě písní?
Mark: „To jasný! Daniel je člen Sour Jazz. Přesto, že je jediný kdo dostane zaplaceno. (Smích) Je skvělý hudebník a přímo srší nápady. Respektujeme jeho talent a má hodně co mluvit do jednotlivých kompozic. Tentokrát ale jeho role byla důležitější. Už jenom proto, že jsme šli do jeho studia a neměli jsme nic připraveného, vše se dělalo za pochodu a všichni jsme skládali a psali. Nehledě na to, že společně s Lou Parisem (zpěvák – poz. autor) pracovali na jeho vokálních linkách.“
Konverzace příjemně plyne, doplňují se sklenky a já si fascinovaně prohlížím kytary co má Daniel všude okolo. Většinou jde o raritní stroje z 50. let, překrásné a plně funkční. Dle městských legend by měl Daniel vlastnit i legendární bílou kytaru Mosrite, se kterou odehrál velkou většinu koncertů (včetně posledního) Johnny Ramone.
Je to pravda?
Daniel: „Pro Johnnyho to bylo jednoduché. Skončil s Ramones, jde na odpočinek, takže už nebude potřebovat kytaru. Když jsem s nimi pracoval, tak jsem mu pořád říkal, že bych jí koupil. Johnny, že OK, že nemá žádný důvod si jí nechávat. Když skončili, tak mi volal a ptal se mě, jest-li to myslím vážně. Jasně, že jsem jí chtěl. Eddie Vedder (Kromě Pearl Jam, velký kamarád Johnnyho, zpíval na posledním koncertě The Ramones a uvedl je do Rock´N´Rollové síně slávy-poz. autor) a další lidi jí chtěli. Cena šla nahoru. Nakonec jsem jí získal. Ale víš co? Taky jsem Johnovi řekl, že jestli jí někdy bude potřebovat, tak si jí může vzít nazpátek.“
Vzhledem k současné explozi mánie okolo loga a marchandisingu Ramones, cena této relikvie musí dnes dosahovat astronomické částky. Kolik tě to stálo, jestli se můžu zeptat?
Daniel Rey se stydlivě usmívá a váží a slova. „No jak to říct… Hele, musel jsem prodat asi deset kytar, abych si ji mohl koupit. A to jsem kurva sběratel.“ Nenaléhám, abych kytaru viděl, a raději mluvíme o současné newyorské scéně. Mark je fatálně pesimistický. „Je tu dost málo kapel, který, bych chtěl vidět. Něco se děje, jasně. Strokes a jim podobní zajímají jen turisty a lidi co se pohybují v módním průmyslu. Během deseti let a víc se New York šíleně změnil. Už to není město, které by bylo sympatické nebo otvíralo svou náruč rockovým hudebníkům, básníkům, spisovatelům, sochařům a všem těmhle kreativním magorům.“
„Díky bohu, že někdo pokračuje ve slavné tradici
newyorského rock´n´rollu!“
– Handsome Dick Manitoba (Dictators)
Sour Jazz jsou i přesto, že kytarista Ratboy žije v Japonsku a zbytek kapely je rozházený po celém východu už jen svým humorem a zvukem pořád dost newyorská kapela, že?
„Všichni jednu dobu žili v New Yorku. Většinou v těch slavných letech, jak se říká. Máme to pod kůží. Možná máš pravdu, že tam v tom je hodně vysněného, ale zase náš humor vše uzemňuje. Schválně někdy zahrajeme něco, co toho druhého rozesměje. Takový naše soukromý vtípky.“
Ale všichni se společně vídáte jen při skládání, nahrávání a následném turné. Není tohle důvod proč Sour Jazz, tak skvěle fungují?
„Jo, možná proto jsem spolu i po deseti letech. Když už jsme konečně spolu při nahrávání a koncertování, tak si pořádně užíváme naší společnost. Při psaní a nahrávání nás to nutí pracovat více instinktivně. Nemáme nikdy času nazbyt. Nikdy jsme neměli ten luxus pořád dokola projíždět songy a rok přemýšlet o aranžích. A to nám naprosto vyhovuje. Nikdo od nás nečeká nějakou Bohemian Rhapsody.“
V baru
Loučíme se s Danielem a jdeme s Markem na pozdní večeři do jeho oblíbené irské hospody Ryan´s Pub v East Village. Objednáme jídlo, Mark zůstává u čaje, já jdu do piva, pokračujeme v klábosení.
Na jaké hudbě si vyrůstal?
„Na začátku jsem byl úplně ponořen do desek, co měli moji rodiče doma. Les Paul & Mary Ford, Louis Jordan, Tennessee Ernie Ford. Věci, které se mi teď v dospělosti opravdu líbí. Jako malej jsem si našel kapely jako The Sweet, Bay City Rollers, Alice Cooper, všechny ty anglický glam skupiny vedle The Who a Rolling Stones. První album, co jsem si koupil za svoje ušetřený prachy, bylo Desolation Boulevard od The Sweet. Pořád ho mám, pořád ho poslouchám. Pak samozřejmě okolo roku 1976 přišel punk a všechno se začalo točit okolo Ramones, Pistols a Clash. Měl jsem ten správný věk, kdy se mě přicházející punk opravdu dotknul.“ Mark následně nadšeně líčí poslední japonské turné („Dozvíš se víc věcí, když jsi na turné než jako turista.“), mluvíme o kytarách a bootlegách Gene Vincenta.
Až vydáte desku šli byste do amerického a po té evropského turné?
„Kdyby nám to někdo nabídl a zaplatilo se to, tak určitě. Proč ne. Po pravdě by pro nás bylo logičtější hrát v Evropě, protože Amerika je opravdu obrovská a časově náročná. Jsme už příliš staří na to, abychom opustili naše joby a strávili společně 8 měsíců mačkáním se v rozesraný dodávce, spali na zemi v bytech známých a jedli každý den u McDonalda. V životě jsme se dostali přes bod, kdy už to není ani myslitelné. Jsme starší a pragmatismus nám vstoupil do života už před lety.“
Platíme a na ulici si zapalujeme cigarety. Než Mark zmizí v Brooklynu ze srandy se ho ptám, kde je ta ulice zvaná rock´n´roll, ke které se hlásí v písní I Live On A Strett Called Rock & Roll. „Je jenom jedna možnost jak se tam dostat. Musíš nejdřív projít těmahle ulicemi: Dean Martin, Gene Vincent, Bo Diddley, Eddie Cochran, John Lee Hooker, Little Richard a Jerry Lee. Pokuď se některé vyhneš, tak podvádíš a okrádáš sám sebe. Thunders a Ron Asheton jsou v pohodě, ale není to místo, kde začít.“
TOM KOMÁREK (foto: Sour Jazz)