Od mohyly ke Stoperovi
0 Redakce 11.10.2006Kolem malé skalky je rušno. Dvě postavy si něco velmi vzrušeně vysvětlují. Menší postavička patří místnímu všeumělovi, který se nabídl pomoci s instalací pamětní desky.
Ta druhá postava, proti té první působí obrovsky, patří Petru Jindrákovi. O kus výše stojí naše dvě dvoustovky, přes které je natažena plachta, abychom na louce v místech kde se do Alaknandy vlévá říčka Biréhi, měli alespoň trochu stínu. Jsme na louce, kde se před necelými třiceti lety stavěla legendární Matylda. Kde Mirek Štětina na své lavici tvořené dvěma kanistry a fošnou psal své poznatky a kde Franta Sláma pečlivě dotahoval lana Matyldy. Alespoň takové obrazy si pamatujeme z filmu expedice Ganga 1977.
Zajíc s Fíkem odjeli prohlédnout část řeky, kterou se zítra pokusíme splout. U skalky je rušno. Petr se rozčiluje nad soklem, který je špatně udělán a s neodbytným skřítkem se pouští znovu do práce. Ve středu ráno usazují desku do betonu. Mezitím se kluci převlékají do „hydra“ aby těsně před desátou hodinou vypluli z místa, odkud měla vyplout i Matylda. Nejsem nadšen tím, že jsou na vodě pouze dva pádleři bez jakékoliv naší podpory. Zajdovi a Fíkovi to jde velmi dobře. Řeka teče rychle a s ní i oba vodáci překonávají stanovených osmnáct kilometrů během necelých čtyř hodin. Jak ale sám Filip později prohlásil: „Jeli jsme až moc na oči. V jednu chvíli, kdy jsme se blížili k další z mnoha peřejí jsem se ohlídl na Zajíce. Nejprve si připravil pádlo nalevo, pak hned napravo no a nakonec zjistil, že se tomu mohutnému válci nevyhne, tak ho vzal přímo na komoru.“
Večer se vracíme zpět na louku u Biréhi. Petr kontroluje usazení desky. Mezitím shromažďujeme vedle skalky vhodné kameny na stavbu mohyly. I do toho nám náš pomocník chce kecat, ale po několika jeho pokusech zasáhnout do stavby mohyly jej Petr mocným gestem vyhání. Beton není ještě zcela suchý. Stržení ochranné fólie si proto Petr nechává až na ráno. Jen co se vyrojíme kolem desky, okamžitě je přítomen i náš řemeslník. Je neodbytný jako zdejší komáři. Petr pomalu ořezává hranu betonového rantlu. Milimetr po milimetru řeže i ochrannou fólii a velmi pomalu odkrývá lesklý kov. Během několika okamžiků nás oslňují odlesky ostrého slunce od zcela odkryté kovové desky. Stojíme mlčky v půlkruhu, jediné co narušuje klid oné chvíle je hučící řeka. Řeka, která alespoň na chvíli spojila cesty dvou generací vodáků.
Odjíždíme z louky, kterou jsme v několika posledních dnech navštěvovali téměř denně. V autech vládne zvláštní atmosféra. Sleduji Petra ve zpětném zrcátku, těžko se loučí s tímto místem. My jsme splnili další z našich cílů, ale smíšené pocity se kterými odjíždíme, rozhodně nelze označit za slavnostní. Hlavou mi v tu chvíli běhá jediná myšlenka: „Nestavme už žádné pomníky ani mohyly našim kamarádům.“
Fík se Zajícem předchozí den skončili nad peřejí, kterou považujeme za legendárního Stopera, který zastavil Hillaryho čluny. Peřej vypadá hrozivě. Tok se láme asi sto metrů nad třímetrovým prahem. Voda v rostoucích vlnách zrychluje, aby se na levé straně koryta přehnala přes velký balvan a za ním vytvořila obrovský vařící se hrnec. Více vlevo pak proudí mezi skalkou trčící se v řečišti a břehem, aby se po průtoku korytem ve tvaru S obě proudnice spojil.
Oba vodáci jsou rozhodnuti peřej splout. Zajíc si vybírá těžší trasu. Chce proplout vpravo. Ale jak sám dobře ví, proud vody jej zřejmě nepustí do cesty, kterou si vytyčil. Fík volí o trochu lehčí cestu. Jede jako první. Odráží od břehu a snaží se projet do proudnice, která jej dostane do levého esíčka. Několika silnými záběry si Filipův kajak razí cestu menšími válci, které ho ale zbavují rychlosti. Na chvíli se zastaví na hraně dvou proudů, aby si zkontroloval cestu a několika záběry se rozjíždí do esíčka. 
Levý náklon střídá pravý. Na chvíli nám Filip i s celou lodí mizí ve zpěněné vodě. Proud ho ale okamžitě tlačí z peřeje ven. Má to za sebou. Zajda se rozcvičuje. Vztyčený palec prozrazuje, že je připraven. Jsme všichni nervózní. Filip s Hruzďou pádlují na rozhraní proudnice a vracáku, aby v případě nouze mohli pomoci. Všichni ostatní na břehu mají u sebe házečku s povoleným hrdlem. Zajda se rozjíždí. Pádluje k pravému břehu a snaží se dostat do proudnice, která míjí balvan vpravo. Jak sám předpověděl, proud uprostřed řeky jej tam nepouští. Aby se vyhnul dvěma velkým válcům a obrovské lžíci, která by ho úplně zastavila, jede přímo doprostřed stopera. Na hraně prahu se snaží „bůfnout“, aby se alespoň trochu dostal za válec točící se pod hranou. Pulsující voda jej vrhává. Ta vteřina, kdy eskymuje se zdá být dlouhá, ale je to jen okamžik. Když je opět nad vodou, dostává se závěsem z válce ven.
Oba vodáci zdárně projeli peřejí, která nedlouho po sobě dostala dvě jména. První ji pokřtili čeští vodáci jménem „Kohoutek“, druhé jméno pak tato část řeky obdržela od indických novinářů po té, když zastavila plavbu tří tryskových člunů Kiwi, Ganga a Air India expedice From the ocean to the sky. Pod peřejí se ke dvojici přidává Tomáš Minařík a takto všichni plují tento den až do Karnaprayagu.