Konečně na vodě
0 2.10.2006Slunce pomalu polévá údolí Alaknandy, obloha je vymetená, bez jediného mráčku. Odvazujeme orosené lodě, na kterých se dlouhá cesta značně podepsala. Až někde vzadu na korbě jsou zaprášené loďáky, které byly doteď odsouvány, aby nepřekážely.
Když se slunce kolem deváté přehouplo přes poslední vrcholek, který vrhal stín na Manu, stoupáme ke svatostánku místního duchovního. Stejně jako horolezci začínají své výstupy obřadem – půdžou, stejně jako my zahájili splutí Bhágiráthí, tak i teď se chystáme na onen tajuplný a mystikou opředený akt.
Malá svatyně je důmyslně vtěsnána do skalního výčnělku a uzavřena zděnou stěnou s malými vstupními dveřmi. Na jejím konci je několik sošek a mnoho dalších relikvií. Usedáme v půlkruhu a mladý mnich zahajuje proceduru samotného obřadu. Vše je jiné než u Bhagiráthí, nemá to ani zlomek kouzla, které nás zasáhlo u pramene Bhágiráthí. Dostáváme na čelo tilak a vycházíme ven, kde mnich maluje na všechny lodě znak slunce. Tučný honorář vkládáme do pokladničky ve svatostánku a já doufám, že i přes značně chladný přístup duchovního nám bohové dopřejí dobrou plavbu.
Opět míjíme malebný ašrám, kolem kterého projde každý, kdo se vydá na cestu k prameni Alaknandy, popřípadě na trek spojující oba prameny Gangy. Tentokrát jej obcházíme vlevo. Po úzké stezce scházíme na malý ghát a pokládáme kajaky na kamenný břeh. Je to konečně tady. Utáhnout zádovou opěrku. Ten charakteristický zvuk přezky mne vždy hypnotizoval. Natáhnout šprajdu. Je suchá, jde to ztuha, padá, tak ještě jednou. Chrstnout vodu do obličeje, jako to dělají všichni správní pádleři. Nabrat do dlaně písek a odrhnout jím trubku nového pádla, aby neklouzalo. Jdeme na to.
Všechny lodě, jedna po druhé pomalu kloužou z kamenů doprostřed řeky. Ta má zde v úseku Mana – Badrináth obtížnost WWII – IV s dvěma „pětkovými“ místy, které je potřeba obhlídnout, jinak se jede na oči. Příjemné je, že voda není příliš studená a je relativně čistá. Těsně před Badrináthem se v dlouhém ohybu řeka rozlívá. Pomalu se blížíme ke konci dnešní plavby. Při vjezdu do Badrináthu nahrazuje břeh betonové stěny. Nad řekou se majestátně vypíná pro hinduisty velmi významný chrám. Dlouhý ghát pod chrámem míjíme již za velké pozornosti lidí. Voda usměrněná betonovým korytem získává velkou rychlost. Zastavujeme za mostem spojujícím obě části města. Tady končí naše první etapa. Vytahujeme lodě na most. Když procházíme městem, jsme obklopeni davem lidí. Od usmolených dětí s nudlí u nosu až po starce z jejichž tváří vyzařuje moudrost posbíraná za několik desetiletí. Pro všechny je však naše přítomnost něčím úplně novým. Všichni se musí dotknout plastových lodí, vodácké bundy, vesty.
Několik desítek metrů za místem, kde jsme ukončili první etapu se řeka prudce svažuje a padá několik kilometrů do hlubokého údolí. Tato část řeky zůstane asi navždy nedotknuta. Plavba je zde naprosto vyloučena. Soustava vodopádů, sifonů a bílé vařící se vody hnané mezi balvany mohutnou silou se v údolí mezi Badrináthem a Chamoli ještě několikráte opakuje. František Sláma z expedice Ganga 1977 tuto část Alaknandy popsal následovně:
„Na to co jsme viděli nad Džóšimátem do smrti nezapomeneme. To už nebyly peřeje. Nebyl to ani vodopád. Byly to kilometry nejdivočejší vody, jakou jsme kdy viděli.
Opouštíme Badrináth, abychom pokračovali v plavbě o několik kilometrů níže. Jelikož je silnice do Badrináthu jednosměrná, respektive vozidla jsou pouštěna v daných intervalech vždy z jednoho směru, čekáme u závory až nastane náš čas. Sjíždíme o několik kilometrů níže, kde řeka mírně zpomaluje a má menší spád. Sundáváme podruhé lodě ze střechy a oblečeni do vodáckého sestupujeme hluboko do údolí. Alaknanda se zde prodírá mezi obrovskými balvany. Je to nádherná „voda“ s mnoha peřejemi, skoky a průjezdy mezi skalami. Obtížnost je cca WW IV-V. Když zastavujeme nad jednou z mnoha těžších peřejí, nastává nečekaný okamžik. Obhlížíme řeku, různě rozseti po kamenech. Zíráme na možnou cestu a každý si hledá svůj způsob, jak se s peřejí poprat. O kousek výš, kde jsou odloženy lodě na kamenitém břehu se najednou jedna po druhé začíná nebezpečně kývat. Jak je to možné, když jsme je vytáhli dostatečně vysoko. Stoupá voda!!! Zajíc, který stojí na balvanu v řece marně hledá kámen přes který se tam dostal. Během několika okamžiků stoupá hladina o dvacet až třicet čísel. Teprve teď si uvědomujeme, že jsme pod hrází vodní elektrárny, kde se právě otevřela stavidla. No co se dá dělat. Charakter řeky se nepatrně mění. Některé šutry v řece mizí a místo nich vznikají válce. Co se dá dělat. Pokračujeme dál až do městečka Govind Ghát. Údolí se nakrátko otevírá. Ale než vjedeme do této klidnější pasáže, musíme překonat několik velkých schodů a peřej na které jsme sledováni stovkami diváků. Po krátké pauze pokračujeme ještě asi dva kilometry za město.