Beatová rozhledna
0 Redakce 23.1.2008Bulletin rádia Beat
Milé beaťačky, milí beaťáci,
Dnes. letos potřetí – zadýchaný – vyšplhám do Beatové rozhledny, rukou si zacloním oči, a upřu pohled do kraje, který se sice jmenuje po skále (rock), ve skutečnosti však už půl století kvete přepestře.
Dívám se do dáli, dívám se zpátky, do nebíčka, do peklíčka.
A co nevidím!
Rána!
Smashing Pumpkins se vrací nejen do Prahy
Jakpak je to dlouho, co sebestředný Billy Corgan odzívl dosud jediný pražský koncert? Ano, bezmála jedenáct let. A kdypak tyhle rozflákané dýně prvně dobyly Evropu? Nebylo to náhodou na festivali v pověstném Readingu v roce 1992 – Corgan, tehdy ještě s bujnou kšticí, bojoval s kytarou jak pověstný idealisty s větrnými mlýny. Kdepak, tahle chicagská kapela (založená v roce 1988) měla vždycky něco do sebe – a vždycky mi byla něčím protivná. K dvacátému výročí se zpola obnovení Smashing Punmpkins (z původní sestavy se na Billyho „inzerát“ přihlásil jen bubeník Jimmy Chamberlin) tedy chystají na regulérní turné. V Evropě mají odehrát zhruba pětadvacet koncertů, v pražské Sportovní hale na Výstavišti budou k vidění předposlední lednový den. Ze všeho nejspíš se dočkáme průřezu repertoáru – od půvabných počátků, přes artrockové peklo až k poněkud trapné resuscitaci (alum Zeitgeist) a snad také nových skladeb z chystaného alba. V současnosti kapelu doplňují kytarista Heft Schroeder a dvojice křehkých dam – baskytaristka Ginger Reyes s klávesistkou Lisou Harrison.
Tak se těšme!
Rekomandace
Různí umělci: Concert For George (2005)
Před pěti lety zemřel George Harrison, už druhý z legendárního liverpoolského kvarteta. Rok poté uspořádal jeho přítel (a rival v lásce) neméně slavný kytarista Eric Clapton v londýnské Royal Albert Hall koncert na jeho počest. Tehdy jsem to nějak prošvihl, leč dnes záznam téhle ojedinělé akce vychází na DVD a už po prvním zhlédnutí, je zřejmé, že jde o událost mimořádnou. Nejen dík úvodnímu vystoupení indického orchestru v čele se sitaristkou Anoushk Shankarou, dcerou Harrisonova guru Raviho, mi celá ta radostná akce velmi připomíná věhlasný dobročinný koncert pro Bangla Desh, který před třiceti lety zorganizoval právě Harrison. Zrušíme-li v sobě hranici tvořenou obrazovkou, naplno vychutnáme atmosféru nevídaného spříznění a vzájemné inspirace těch nejlepších muzikantských duší. Po úvodním vystoupení Monty Python, sarkastických Harrisnových milců se rozpoutá opravdová hudební hostina složená z vybraných chodů, tedy nejslavnějších písní George Harrisona, servírovaná jeho přáteli, kamarády a obdivovateli z hudební branže.
Hvězdnému orchestru, v němž na doprovodnou kytaru hraje i Georgův syn Dhani a ke konci coby klavírista i Pauzl McCartney, šéfuje Eric Clapton rukou pevnou, leč laskavou. K zaznamenání hodným výkonům patří zejména jeho verze Harrisonovy skladby If I Needed Someone či My Sweet Lord v podání nestárnoucího Billyho Prestona. Profesně skvělý a emotivně velmi vypjatý je i McCartneyho duet právě s Claptonem (a s Ringo Starrem u bicích) v písničkách Something a While My Guitar Gentley Weeps. Ach, ano, tu něžně kvílivou kytaru už nikdo nevyžene z našich uší.
Minirecenze
My Morning Jacket: Z (2007)
Mladým a neklidným obvykle trochu nadržuju, v případě téhle pětice z kentuckého Louisville budu obzvlášť, ačkoli to vlastně nepotřebují. Už od svého debutu z roku 1999 kapela stojí a padá s výborným zpěvákem Jimem Jamesem a jaksi plaše, ale s ohromným citem navazuje na americkou tradici songů s náladou noční oblohy plné hvězd. Jimův naléhavý a naříkavý vokál, snad až příliš podobný mladému Neilu Youngovi, obklopují většinou jen kytara, basa, klávesy a bicí, leč s takovou grácií a citem pro dynamiku, až se vám vybaví třeba počátky takových Flaming Lips. Zet je už čtvrté album My Morning Jacket a neokázalé, leč výjimečné písničkářství Jima Jamese zde slaví tichý triumf, zhusta přirovnávaný k rockovým baladám Eltona Johna z počátku sedmdesátých let i k hudebnímu filigránství The Band. Folk, blues, country a rock zde plynou ve zájemné shodě, propojené v jeden muzikantsky jiskřivý kadlub. Krom toho – a to je nejdůležitější – Jamesovy písničky mají hlavu a patu, což je dobré, naneštěstí dnes vzácné zjištění. Druhé vydání přináší několik alternativních verzí skladeb a koncertní bonusy.
Hrdinové loňského rocku
2. Amy Winehouse – Amélie z šenku
Vykračovala si mazlavým bahnem jen málo jistým krokem. Půvabná, krásně rostlá černovláska s uhrančivým pohledem ve věku, kdy ještě namazaná ženská může být pořád roztomilá. Pětadvacetiletá princezna přivrávorala k mikrofonu a vraním hlasem zakrákorala: „Hallo, Glastonburyyyy!“ Zhruba stotisícový dav nastolil spí zdvořilý poklid. Pak slečinka otevřela hezky tvarovaná ústa a položila se vší silou do písničky s případným názvem Rehab, česky nejlépe „odvykačka“. Publikum, které Amy Winehouse jistě znalo z právě vydaného alba Back To Black, strnulo v pozoru. Blesk rozčísl pochmurně podmračené nebe stejně jako její sytý a nesmírně elastický mezzosoprán-alt, dle ptřeby. V ten okamžik bylo zřejmé, že ačkoli se všecky povídačky ohledně zpěvaččina, dámy prominou, chlastání, se nejspíš trochu zakládají na pravdě, ta druhá pravda – že máme co dělat s nejvýraznějším britským pěveckým talentem za posledních deset let – byla ještě zřejmější. Zneurotizovaná Amy sice občas ve své jedinečné směsi ryzího rhtyhm´n´blues, soulu, rapu, rocku a blues ulétla „o cihlu“ jinam, ale to ostatně Janis Joplin při své velké premiéře na festivalu v Monterey (1967) taky.
Právě tuhle pošahanou Texasanku mi Amy od prvního tónu připomínala a příměru už jsem se až do konce koncertu nezbavil. Přinejmenším to bylo stejně vášnivé a ta vášeň byla stejně pravá.
A přitom ještě před třemi lety by si na tuhle rebelku, která prozpěvovala pro týpky umaštěné od pizzy v Express Jazz klubu v londýnském Soho, nikdo nevsadil ani pětník, tedy penny. Teprve v polovině roku 2006, když pokérovaná lasička, tvarovaná nejspíš podle komiksových krásek Káji Saudka, přeběhla do New Yorku, kde se jí ujali producenti Mark Ronson a Salaam Remi. Společně se špičkovými studiovými obhroublý: Billie Holiday, Sarah Vaughan třetího tisíciletí či, chcete-li, mladší a snad ještě talentovanější mladší sestra Macy Gray nebo Lauryn Hill. Po debutovém albu hudebníky (The Daptones) poskládali pro Amy nesmírně pestré hudební podloží, puzzles jazzových nálad, dechů jak z časů Supremes, neodolatelných kytarových tremol, naléhavých smyčců ala John Barry a hudebních „stěn“ Phila Spectora, funkových a hiphopových rytmů. Jak nad tajemnými vodami nepolapitelné vážky vznášel se nad tímto dokonale vyváženým hudebním tyglíkem její hlas. Mnohovrstevnatý, elegantní, primitivní, milostný iFrank (pět milionů prodaných výlisků na celém světě a prestižní ceny Mercury Music Prize a Brit Awards) v roce 2006 se Amy podrobila „rehab“, tedy odvykací léčbě na alkoholovou závislost, a už v únoru následujícího roku vydala druhé album Back To Black.
Je to neobyčejná deska, ve výrazivu ještě o něco úpornější než debut, písně jsou melodicky výraznější a producent Mark Rondon jako kdyby si chtěl odpočinout od předchozí práce na albu Robbieho Williamse. Znamenitým způsobem se zde střetává to nejlepší z minulosti (zvuk vydavatelství Tamla Motown je víc než patrný, z více méně jazzem ovlivněné zpěvačky se stala „slavice“ soulu, duše. V autobiografické písni Rehab (nominované na cenu Grammy za nejlepší skladbu roku) potem zbrocena Amy zpívá: „ Zkoušeli mi vnutit odvykačku/Nepudu,nepudu,nepudu/Radši budu doma s Rayem“ (míněn Ray Charles). V titulní skladbě se jí zas láme hlas ve verších:“Řekli jsem si sbohem jenom slovy/Stokrát jsem umřela/Běž si zpátky za ní/Já se vrátím do tmy.“
Že to není příliš optimistické?
Amy podklouzla v glystonburyském bahně. Na vteřinu mne sjela pohledem raněné madony. „A proč by mělo být,“ řekla by nejspíš, kdybych jí za to stál. Kdyby jí za to stál kdokoli.
Diskofil čili Něco pro sběratele
Velvet Underground: Velvet Redux MCMXCIII (2005)
Když se Lou Reed a John Cale, přátelé na život a nepřátelé na smrt začali zkraje devadesátých let znovu očuchávat, nikdo by netušil, že zajdou až tak daleko a v téměř původní sestavě po třiceti letech opráší legendu z největších: Velvet Underground. Stalo se a kvartet (ještě Sterlin Morrison a Moe Tucker) se znovu sešli na pódiu, Nico se nejspíš vztekala v nebi. Naneštěstí jen velmi krátce trvající reunion (dva kohouti se zase pohádali a Sterling Morrison zemřel) si nyní můžeme připomenout obrazem i zvukem. Pro toho, kdo zažil jejich pražský koncert v Paláci kultury to může být nostalgická, leč obrazově velmi příhodně zpracovaná připomínka jedinečného zážitku, pro ty, kteří tehdy neměli štěstí vkusná náhražka a hlavně může být toto DVD inspirací pro kolikátou už generaci mladých hudebníků, kterým zní rock z velvetovské intelektuální fabriky pořád velmi přitažlivě. A pro všechny pak přináší jedno ujištění: hudba Velvet Underground je naprosto nadčasová.
Výročí, jubilea a funébrmarše
Janis Joplin
(narozena 19. ledna 1943 v Port Artur v Texasu, zemřela 4. října 1970 v Los Angeles)
Říká se o ní, že byla nejlepší bělošskou zpěvačkou šedesátých let, což je pravda jen zpola. Při vší úctě k ostatním, jí je dosud, o málem čtyři dekády později. Dneska by jí bylo pětašedesát a netroufám si uhadovat, jak a co by zpívala.Za těch sedmadvacet let (a pět roků za mikrofonem), které jí byly osudem vyměřeny, toho zvládla víc než by většina lidí prožila za několik životů. Pravda, jistá (místy přitažlivá a jindy odpudivá) emotivní napružení, jimž o své vůli procházela, určitě poznamenala její předčasný výlet za hráz věčnosti, na druhé straně netušíme, zda by bez těch šílených excesů zněly její nahrávky takovou smrtící silou.
Její krátký a divoký život vydal už na několik kniha filmových scénářů – sám mám raději její alba, na nichž nacházím to nejlepší, co nám mohla odkázat Janis Joplin, Perla. A dál už se mi o tom nechce psát.
Beat pro vaše uši
Víkend na téma Rockové tajenky
Hraví posluchači Beatu si na víkend naolejují mozkové závity, jelikož se bude luštit křížem krážem. Z názvů různých skladeb, alb a jmen interpretů se budou skládat tajenky, které… Ale to ostatně uslyšíte. Vždyť jsou to tajenky. V mnoha případech nepomohou encyklopedie ani internet a tak: Prokažte svůj rockový fištrón!
Rockerova rána: Fedor Frešo a František Griglák
(pátek: 09:00 – 10:00)
Kolegium obvykle tvoří tři. Páteční ráno tu z nejslavnějšího slovenského společenství budou jen dva, takové Collegium Musicum bez Mariana Vargy. Ale věřte, i tak to bude stát za to, Vždyť Frešo i Griglák patří mezi zásadní postavy československého bigbítu málem od samých počátků.
Čerstvý šedesátník (+1), baskytarista Fedor se v Praze prvně představil už jako člen Ursinyho Soulmen koncem šedesátých let a o pět let mladší František, milovník Jimiho Hendrixe nastoupil coby sedmnáctiletý tou dobou do Hammelových Prúdů. Kapely, jimiž oba dva prošli, bychom jen těžce vypočítávali, připomeňme tedy alespoň Collegium Musicum a Fermatu, v nichž hráli společně, Frešovo angažmá ve „federálním“ M. Efektu či Griglákovo „nerockové“ angažmá u Mariky Gombitové.
Uši Jiřího Rogla (ex Železná neděle, Torr, Divá Bára…)
(středa, 19:00-20:00)
Píše nám Petr Korál: „Hostem příštích Uší bude Jiří Rogl. V současnosti patří k nejvyhledávanějším tuzemským rockovým fotografům a působí i jako hudební publicista (jak asi pamatuješ, jako psavec začínal před lety v Rock & Popu; dnes přispívá do webzinu Rockshock). Má za sebou ovšem také dvacetiletou kariéru aktivního muzikanta. Jako bubeník stál u zrodu jedné z prvních heavymetalových skupin v tomto státě, která se jmenovala Železná neděle. Později prošel dalšími hard & heavy soubory jako Törr, Labyrint, Manta, Divá Bára, Soda, Autogen nebo Merlin, zahrál si však i v novovlnných N.I.C. Po roce 1989 obnovil Železnou neděli a po jejím zániku druhém a definitivním zániku zhruba před deseti lety ještě prošel kapelami Pat Cemetery (revival Ramones), Pangea a naposledy Faidon. Teď už je asi tři roky v pomyslném bubenickém důchodu, ale nikdy neříkej nikdy… Ještě zajímavost: právě teď oficiálně, v podobě 2CD, vycházejí demo nahrávky Železné neděle ze začátku 90. let…
“
Tak mu, Petře, do uší to hard&heavy nandey!
Soutěž
David Gilmour: On An Island (2006)
Pravidelní páteční soutěžící tentokrát nejspíš rozšíří řady. Hrát se bude totiž o opravdový klenot. Normálně nemám důvěru k sólovým počinům těch, kteří svůj život zasvětili mateřské kapele. David Gilmour věnoval posledních pětařicet let Pink Floyd, nejprve coby kytarista a po odchodu Rogera Waterse i jako přirozený vůdce (vzpomeňte album Division Bell). Jen dvakrát se za celou tu dobu pokusil o vlastní album (1978 a 1984). Obě nestála za nic. Do třetice všeho dobrého platí v tomto pádě stoprocentně, dokonce i název desky – Na ostrově – jako kdyby symbolizoval definitivní přestřižení pupeční šňůry od mateřské kapely. Pink Floyd už není a té „nesnesitelné tíhy“ zbavený Gilmour se za pomoci významných a nečekaných přátel vypjal ke skvělým písním. Jistěže na první poslech poznáte jeho „floydovský“ rukopis, rozvláčný a lyrický tón kytary, leč písně jsou jeho vlastní a živé. Zdobí je kupříkladu hlasy Davida Crosbyho či Grahama Nashe, avantgardista Robert Wyatt a někdejší kytarista Roxy Music Phil Manzanera, tentokrát v roli spolu producenta. Gilmour si (a jistěže i nám) dal hezký dar k šedesátinám. První tři z vás, kteří se po Gilmourově tupláku dovolají do studia si jej budou moct vychutnat taky.
A to je pro dnešek všecko!