Keelhaul: Všehoschopní zběsilci
0 Redakce 7.12.2009„Jsme zneklidňující a popouzející. Kdybyste naši desku pustili na party, většina lidí by se naštvala,“ říkají sympaťáci z Keelhaul. Čtyřka pošahaných muzikantů, která nad ničím nepřemýšlí a jen tak si hraje, vyjela na evropské turné a podívá se 9. prosince na pražskou Sedmičku. A když přijde dost lidí, nebudou si potom muset stěžovat na nedostatek financí: „Bylo by pěkný, kdybychom po návratu z turné nemuseli měsíc jíst jen čínskou polívku z pytlíku.“
Keelhaul jsou výjimeční už svou hudbou, když k tomu přičtete ještě podivný přístup k vlastní propagaci, dostanete naprosto jedinečnou kapelu. Dohromady se dali docela běžným způsobem – postupně sháněli členy, přetahovali je ze zanikajících kapel a přibližně od roku 1997 hrají v současné sestavě pod názvem Keelhaul. Pojmenovali se po drastickém trestu, který zavedlo holandské námořnictvo v 16. století a zrušilo ho až v roce 1853. Provinilce hodili na provaze do vody a pak ho posádka lodi protáhla z jednoho boku lodi na druhý spodem přes kýl. Když se tato praktika prováděla moc pomalu, mohl dotyčný utonout. Velká rychlost zase vedla k nebezpečným řezným ránám a odřeninám. Čemu dávají přednost čtyři muzikanti z Clevelandu ve státě Ohio? Ve své hudbě úspěšně využívají oba rychlostní póly.
Keelhaul si hned první deskou vysloužili dobré recenze a dostali se k labelu Hydra Head. A to přitom ještě hráli podivnou směs stoner metalu a hardcoru a oscilovali někde mezi Botch a Mastodon. Pochvaly ale nebrali dvakrát vážně: „Lidi z nás byli zmatený, ale měli jsme dobrý recenze a další takový teploušárny,“ vzpomíná bubeník Will Scharf. I přes počáteční úspěchy tušili, že si hraním v kapele nevydělají. „Je to koníček, který žere čas a peníze. Neskončili jsme s ním, jenom protože jsme blbý,“ dodává Will. Jeho kolegové to berou stejně – kytarista Dana Embrose, baskytarista a občasný zpěvák Aaron Dallison a kytarista Chris Smith.
Čtveřice vydala úspěšné album II, které se ještě drželo původního stylu. První novodobé a opravdu progresivní vyšlo až v roce 2003. Subject To Change Without Notice je propracovanější, složitější a z velké části instrumentální. Přímo se nepodobá skupinám jako Dysrhythmia (viz Sonar 7) nebo Sleeping People, ale nese se v podobném duchu. Můžete na něm obdivovat úžasné riffy a harmonie nebo kroutit hlavou nad nepochopitelnými bicími a rytmy. Takhle má znít pravá instrumentální deska. Keelhaul sice něco občas zakřičí nebo zazpívají, ale s texty se nijak nepářou: „Nemám ponětí, o čem hulákaj. Něco o oknech?“ přiznává bubeník Will. I přes takové skvosty, jako je Carl Vs. The 10 000 Lb Shadow a Answer The Chicken, ale deska na konci působí trochu monotónně.
Na nové album si museli fanoušci počkat šest let a Keelhaul na to dokonce upozornili dvoupísničkovým singlem You Waited Five Years For This?. Takové čekání se ale rozhodně vyplatilo, vtipně pojmenovaná Keelhaul’s Triumphant Return to Obscurity je téměř dokonalá a letos jsme už o ní psali v Sonaru 13. I přes padesátiminutovou stopáž nenudí a je mnohem rozmanitější než její předchůdkyně. Will Scharf se ukázal jako výtečný polojazzový bubeník a jeho kamarádi vymysleli méně přímočaré, ale o to zajímavější riffy. Už neusilují o takovou údernost, zároveň ale udržují tu samou intenzitu.
K tomu ještě připočtěte téměř rádiový hit THC For One a dojemný a atmosférický konec alba s třemi úžasnými skladbami. Keelhaul’s Triumphant Return to Obscurity vás bere na pozoruhodnou vycházku – neupadá ani neuspává, ale promyšleně se uzavírá. Nejdřív navodí pohodu a klid v jazzové Waiting for the Moon to Speak, pak zrychlí na metalový kvapík, proklopýtá se přes post-hardcorovou Brady’s Lament. A vše završí blouznění Kung Fu Boba o sendvičích nazvané jednoduše KFB.
Přesně týden po skvělých Black Elk se podívají na strahovskou Sedmičku i clevelandští Keelhaul.
HONZA ŠVELCH
9. 12. 2009 – Praha, Klub 007