Enablers: Post-rockeři s recitátorskou průpravou
0 Redakce 10.6.2009Představte si depresi od Michela Houllebecqa, zaprášený bar a čtveřici muzikantů schovaných v šeru. Podnikem se line cigaretový kouř, lampičky jen stěží osvětlují opuštěné stolečky, jenom pár nadšenců se před pódiem kolíbá v pomalém rytmu.
Pete Simonelli odříkává temné verše o sexu a chlastu s praxí herce Národního divadla, za ním vybrnkávají disharmonické riffy kytaristi Kevin Thomson a Joe Goldring. Téměř arytmicky, ale přesto soudržně do všeho přispívá bubeník Joe Byrnes. Enablers přišli o iluze, někteří z nich dokonce i o vlasy, a dali se na temnou stranu hudební síly.
Enablers mají svůj jednotný styl – poklidný post-rock s plynulým rytmem pomalu vře a probublává do pískavého hlasitého post-hardcoru. Pete Simonelli vypráví plným hlasem, nerecituje jen tak ledabyle, každé slovo vyslovuje s plnou vážností a dodává mu jemnou melodii, cílevědomě se ale vyhýbá zpěvu. V nejvypjatějších momentech mlčí a nechává prostor pro kytary, které vytváří tu pravou tklivou atmosféru, kdy i nástroje kvílí smutkem.
Poslední deska Tundra vyšla letos v lednu. Nenajdete na ní víc než tři hitovky, album ale drží správně pohromadě a vyváženě dávkuje napětí i oddych. Úvodní skladbu A Blues tvoří monotónní folkové cvrlikání po vzoru Tary Jane O’Neil. Ve druhé The Destruction Most of All Pete Simonelli zpívá ne nijak převratné zjištění: „Z hněvu se rodí především destrukce.“ Skvělou píseň zakončuje disharmonická instrumentální pasáž jako od Unwound. Carriage klouže dolů po kytarovém hmatníku a ústí v téměř optimistickém refrénu. New Moon vypráví o nepřívětivé noci, žene se dopředu jako mraky při vichřici a zdobí ji skvělé bicí. „V půl šestý ráno kávu a cigaretu,“ povídá Pete a sedí u okna, odkud pozoruje auta v písni Februaries. „Zkurvysynu!“ kleje v nejnaštvanější písni Tundra. The Achievement pokračuje ve stejném duchu a exceluje v desetivteřinové pasáži, kterou vám ale Enablers nezopakují. Neomílají povedené riffy do omrzení, nechávají je zaznít pouze jednou, ale o to silněji.
Půlhodinová deska se blíží k závěru, po agresivní noisovce Kosovo následují dvě poslední uklidňující písně. Bells uspává, Four Women má country nádech a téměř se v ní šeptá. Tundra končí, ale vy můžete plynule přejít na předchozí dvě desky. Output Negative Space z roku 2006 ani o dva roky starší The End Note se náladou a stylem neliší, jen jsou o trochu únavnější a nudnější. Pete Simonelli dál přednáší pochmurné básně a mírně se ztrácí v mixu, ve kterém ho často přehlušují ostatní hudebníci. Musíte šponovat uši, i přesto nějaké verše vůbec nedešifrujete. Tundra své předchůdkyně převyšuje hlavně lepším zvukem bicích.
Enablers vznikli v roce 2003 jako projekt undergroundového básníka ze San Franciska, který chtěl své verše ozvláštnit hudbou. Pete Simonelli, jenž do té doby hrál v kapele jen jednou a velmi krátce, přišel s touhle prosbou za kamarádem Kevinem Thomsonem. Zbylí dva členové dorazili vzápětí – všichni s dlouholetými zkušenostmi z alternativních skupin jako Swans, Touched by a Janitor nebo Tarnation. V pondělí 15. června zahrají Enablers společně s německými The Antikaroshi ve strahovské Sedmičce.
HONZA ŠVELCH