Bellini: Italsko-americká spojka
0 Redakce 30.9.2009Když sopka dští lávu, vyfukuje různé plyny a uvolňuje do vzduchu spousty tepelné energie. Může ovlivnit hudební nadání dítek, které vyrůstají poblíž? Obyvatelé sicilské Katánie, kterou najdete nedaleko sopky Etny, by s tím nejspíš souhlasili. Žhavá láva ale nerozdává talent každému, a už vůbec ne v pravidelných intervalech.
Na začátku 19. století se tady narodil geniální skladatel Vincenzo Bellini, kterého pro jeho krásně plynoucí melodie přezdívali labuť z Katánie. Vincenzo byl zázračné dítko, v jednom roce si prozpěvoval cizí árie, ve dvou začal se studiem hudební teorie a ve třech s klavírem. Až o 200 let později inspiroval jeden manželský pár, který si založil kapelu a pojmenoval ji po slavném rodákovi.
Vincenzo Bellini složil dvě známé opery La sonnambulu a Normu a ve 34 letech zemřel na zánět střev. Na jeho nástupce si musela Katánie počkat do devadesátých let. Kromě popových zpěváků Carmen Consoli a Maria Venutiho, které znají jenom Italové a omylem možná i nějací turisti, se dočkala i pořádné indie rockové kapely Uzeda, kterou vydával americký label Touch and Go a produkoval Steve Albini (např. Pixies, Nirvana nebo The Stooges). A v Uzedě hráli i manželé Giovanna Cacciola a Agostino Tilotta, kteří začali hledat rytmickou sekci pro novou kapelu na druhé straně Atlantiku.
Agostino a Giovanna promarnili několik šancí na vytvoření Bellini, poprvé své budoucí americké kolegy minuli na oslavě vydavatelství Drag City (např. Om v Sonaru 12), podruhé při přípravě koncertu Girls Against Boys na Sicílii. Napotřetí se vše vydařilo i přes obrovskou vzdálenost, která hudebníky dodnes dělí.
V roce 2001 už začali fungovat téměř v aktuální sestavě a skládat písničky. Svůj první koncert ve čtyřech odehráli daleko od bouřící Etny v pennsylvánském Pittsburghu. Za bicími tehdy seděl virtuos Damon Che z math rockových Don Caballero, ten ale v Bellini dlouho nevydržel. Na americkém turné k debutové desce Snowing Sun se pohádal se zbytkem kapely, sbalil si náčiní, naložil ho do společné dodávky a ujel s ní. Situace se ale záhy vyřešila, Damona zastoupil bubeník z Girls Against Boys a našlo se i nové auto.
Následující album už mohlo vznikat v současné sestavě: Agostino na kytaru, Giovanna u mikrofonu, Matthew Taylor na basu (Don Caballero nebo Paramount Styles) a Alexis Fleisig za bicími. Small Stones vyšlo u Temporary Residence v roce 2005, je nervní, rytmicky strukturované a drží ho hlavně Agostinovy riffy. Giovanna spíš recituje a sem tam disharmonicky vyjekává jako v Uzedě. Pomalejší písničky zas připomínají Enablers. Na tu pravou desku si mezinárodní čtveřice musela ještě čtyři roky počkat.
A třetí pokus se vydařil. Precious Prize of Gravity vyšla letos v květnu a opět ji nahrával a produkoval Steve Albini. Je více učesaná než její předchůdkyně, ale přesto se nervózně pohupuje a střádá napětí, kde to jde. Matthewova basa vyspěla, osamostatnila se a vytváří teď s kytarou mnohem zajímavější souzvuky. Giovanna zklidnila svůj zpěv a víc se teď soustředí na dramatický projev. Nezdržuje se útočnými výkřiky, raději dusí vztek v sobě a jen občas trochu upustí.
Už úvodní skladba Wake Up Under a Truck ukazuje, že není nutné přehulit zesilovače na maximum, abyste vyvolali dojem řítícího se náklaďáku. První riff je jak klíček v zapalování a vypjatý refrén vyčítá osudu, který to všechno pokazil: „Takhle to nemůže být, to se nemůže stát. Tohle není to správné místo a tady se to nestane. Viděl jsi světla? Viděl jsi ty světla?“. Bellini vás nerozveselí historkami z koupání v Jónském moři, texty i hudba jsou ponuré a těžké na trávení. Kytara skřípe, bicí přeskakují hrboly na vozovce, basa se to všechno snaží spojit a Giovanna se směšným italským přízvukem recituje: „Přála bych si, abych ji milovala. Jsem její matka.“ Ale není na tom nic k smíchu.
Precious Prize of Gravity vás nechce potěšit, ani chytnout na líbivé melodie nebo rychlé vypalovačky. Sází na spletité kytarové linky, zvláštní melancholickou souhru a hybrid mezi recitací a zpěvem. A když desku necháte párkrát působit, zjistíte, že i s takovými netradičními zbraněmi lze zdolat hudební vkus. Bellini přijedou na strahovskou Sedmičku 5. října, a to i s brooklynskými experimentátory Kayo Dot.
HONZA ŠVELCH
5. 10. 2009 – Praha, Klub 007