Paramore, Fall Out Boy a Divokej Bill: Návraty k dospělosti
0 jsk 17.4.2013Čtyři roky a všechno je jinak. Tak lze charakterizovat albové návraty dvou amerických skupin – Paramore a Fall Out Boy. Česká stopa nás pak zavane na adresu Divokýho Billa, který v podstatě prožil stejný příběh.
Jde o to, že všechny zmiňované kapely vydaly své předposlední desky v letech 2008 a 2009. Na nich ještě užívaly podoby, která jim byla vlastní od prvopočátků existence. S novými alby, vesměs vydanými v těchto dnech, však přicházejí se zvukem, který pro ně není příliš typický, nicméně jejich kariéru nesporně posunuje dál. Lehkým perem by se dalo konstatovat, že všechny tři kapely dospěly. Cesta k tomu ale nebyla jednoduchá.
Paramore už mají blíže k indie rocku
Paramore (na snímku) patřili v minulosti k nejpřeceňovanějším kapelám vůbec. Jejich úlisné písničky pro děti nedorostlé pubertě nakopávala do výšky pozornosti sympatická zpěvačka Hayley Williams. To ale bylo všechno, pod slupkou bylo prázdno.
V roce 2009 vydali v tomto rozpoložení desku Brand New Eyes. Pak koncertovali, nicméně na sklonku roku 2010 ohlásili kytarista Josh Farro a bubeník Zac Farro odchod. Avizovali to již před dříve, mnozí se ale domnívali, že během turné se vztahy ve skupině urovnají a oba muzikanti budou pokračovat dál. Naštěstí si to nerozmysleli.
Kapela pokračovala dál ve třech a aktuálně vydaná deska nazvaná prostě Paramore (protože je to prý nový začátek kapely) ukázala, jak skvěle to osud pro tuhle partu vymyslel. Přestože mnozí soudili, že bez tandemu Farroových to nepůjde dál, dílko potvrdilo pravý opak. Paramore na něm dospěli, začali si hrát více se zvukem, aranžemi písniček, stavbou alba a nadto se ke skvělým výkonům vypjala Hayley Williams, teď už žena, na jejíž hlasový projev lze vsadit. Ostatně, přesvědčit se o tom bude možné i naživo, 19. června v pražské Lucerně.
Na kolekci to mají Paramore mnohem blíže k indie rocku než k pop punku. Současně zpěvačka odmítla zpívat texty o tak laciných tématech, jakými jsou sex, drogy a alkohol. Prohlásila, že by sice byla v očích posluchačů „cool“, nicméně ona sama by s tím měla problém. Když nic jiného, berme to jako důkaz vstupu do stavu dospělosti.
Fall Out Boy už byli mimo hru
Fall Out Boy se na scénu vrátili pět let po vydání svého předposledního alba Folie à Deux. Emo se na něm spojovalo s pop punkem, nicméně málokdo z fanoušků kapely nepoznal, že cosi nesedí, že zkrátka z téhle desky prýští únava a velký otazník, jestli už na takový styl nejsou muzikanti příliš velcí.
V roce 2009 to Fall Out Boy „zapíchli“. Později se ukázalo, že důvodem byla roztržka, pod kterou se podepsaly různé neshody, od uměleckých až po ty osobní.
Vokalista Patrick Stump prohlásil, že se už necítí být členem souboru a je mu jedno, jaké mají ostatní plány. „Nejsem již v kapele a nevím, jestli si ještě někdy zahrajeme společně. Bude k tomu potřeba velice dobrý důvod,“ řekl.
V podobném duchu se vyjádřil i baskytarista Pete Wentz: „Nevím, jaká je budoucnost Fall Out Boy. Pokud jde o mě, chápu to tak, že jsme si udělali pauzu. Nemám žádný sólový projekt, ale nejsem schopen říct, jestli si spolu ještě někdy zahrajeme.“
Nyní jsou zpět, přes všechny neshody se dokázali dohodnout, uměli vejít do studia a nahrát album, které je zajímavé. Není sice zřejmé, jestli obstojí u ortodoxních fanoušků (na to je příliš rockové a zvukově hledající), je nicméně jisté, že je to kvalitní práce.
„Ano, když jsme chystali novou desku, potýkali jsme se s vlastní hudební minulostí. Mísila se v tom láska i nenávist k našim kořenům,“ přiznal zpěvák Stump. A byl to právě on, kdo na sobě maximálně zapracoval a představuje se jako velká síla kapely.
V polovině prosince vyjedou Fall Out Boy na americké turné. Na léto plánují koncerty v Evropě, takže by se klidně mohlo stát, že se objeví i u nás, ať už sólově, nebo na nějakém velkém festivalu.
Divokej Bill ve znamení patnáctky
Zpět je i Divokej Bill. Téměř čtyři roky po vydání minulého alba Mlsná (2009) přichází s v pořadí šestým studiovým počinem. Jmenuje se 15, což má jasné opodstatnění. Vychází totiž v patnáctém roce existence kapely, jež navíc v květnu vyrazí na turné, které se odbude pod širým nebem v patnácti českých a moravských městech.
„Chtěli jsme na desku nahrát patnáct skladeb, ale nakonec jsme vybrali jedenáct nejlepších. Název vyplynul z našeho výročí a také z toho, že se líbil našemu grafikovi Codanovi, jenž v tom duchu navrhl obal. Měli jsme i jiné alternativy, ale 15 byla ze všech nejpřirozenější,“ vysvětluje kytarista Roman Procházka.
Zásadní pro kapelu je ale změna zvuku. Ne že by z něho odpadly pro Divokýho Billa tak charakteristické nástroje, jakými jsou housle, banjo nebo akordeon. Více se ale podřídil umírněnosti. Jeho nynější zvuku tolik neprovokuje, spíše se snaží být příjemně nevtíravý.
Producentem alba je Pavel Karlík. V minulosti už s Divokým Billem ve studiu pracoval, ne ale na postu producenta. Není pochyb o tom, že pod změnami ve zvukové vizáži kapely je podepsán velkou měrou.
„Všechny skladby, které jsme na desku vybrali, jsme mezi sebou a s producentem podrobně konzultovali. V minulosti jsme přišli do studia a měli jasno, jak budou písničky vypadat. Teď jsme sice přišli připraveni mnohem víc, ale pořád jsme o všem mluvili, přehrávali si nápady a hledali pro ně co nejlepší podobu. Stalo se nám dokonce, že z nápadů pro dvě písničky vznikla jedna,“ říká kytarista Roman Procházka.