Kniha Arabské jaro popisuje dramatický vývoj v zemích Blízkého východu
0 Richard Winter 18.9.2015Kniha předního českého arabisty Miloše Mendela Arabské jaro vydaná v edici Orient nakladatelství Academia popisuje dramatický vývoj v zemích Blízkého východu. Autor nabízí českému čtenáři koncizní a syntetický výklad o historickém, sociálním a kulturním pozadí současného vývoje na Blízkém východě.
Podává výklad specifických rysů arabské politické kultury, problematiky lokálních identit tamějších společností, odlišností oblastí arabského světa a konfrontace „sekulárních“ ideologií autoritářských režimů a tradičních monarchií s nevyhnutelným procesem islamizace arabských společností, a to v kontextu mezinárodní politiky od dob kolonialismu až do žhavé současnosti.
Autor využívá eufemistický výraz „arabské jaro“, který se stal všeobecně užívaným klišé pro politický a ideologický vývoj v zemích Blízkého východu a severní Afriky od ledna 2011. Snaží se popsat, jaký proces se tehdy začal zejména v Egyptě a Tunisku odvíjet.
“Chceme-li však upřímně porozumět tomu, co se v posledních letech během Arabského jara opravdu stalo, musíme se vší vědeckou i obecně intelektuální pokorou respektovat specifika, která tamní pokusy o vymanění se z područí diktatur všech odstínů provázejí. Interpretace jevů v duchu kulturního relativismu, vycházející z poctivé heuristické práce během základního výzkumu, zde mají být nejspolehlivější cestou k analýze a pochopení výše zmíněných procesů,” píše Mendel, který píše, že zveličování možností a vlivu komunikační revoluce (úloha satelitních televizí, facebooku a twitteru), způsobilo poněkud mylnou představu o tom, co se na Blízkém východě doopravdy děje.
Podle Mendela Vyvstal falešný obraz, jakési univerzalistické paradigma o spravedlivém boji utlačované veřejnosti za svobodu a demokracii, za uplatnění modelu, který chce být stále blíže tomu našemu, humánnímu a spravedlivému. Upozorňuje, že v západních médiích se dokonce objevovaly i naprosto nepřípadné paralely mezi tím, co se právě děje v arabském prostoru, a událostmi ve střední a východní Evropě v letech 1989–1990.
“Po téměř čtyřech letech dramatického vývoje v některých zemích Blízkého východu sledujeme v zásadě čtyři modelové varianty: 1) stávající autoritářský režim za přihlížení Západu opoziční síly brutálně potlačí (Sýrie, Bahrajn); 2) po odchodu nejvyšších představitelů dosavadních režimů se moci chopí s ním dosud spjaté armádní nebo stranické špičky, v jejichž nitru bude dále probíhat politicko-ideologický kvas a přerozdělování ekonomických zdrojů moci, ale společnosti bude rázně dáno na srozuměnou, že výsledky svobodných voleb či uvolnění cenzury mají své meze a reálné předání moci civilistům, spojené s přílišnými riziky, není na pořadu dne (Egypt); 3) po pádu diktátorského režimu dojde k chronickému chaosu, umocňovanému navíc prudce se zhoršující hospodářskou situací, již mohou tlumit jen mimořádné příjmy z prodeje ropy; hlavním rysem vývoje nebude proces demokratizace, nýbrž spíše oslabení nebo dokonce rozpad státnosti, provázený náboženským, etnickým nebo kmenovým aktivismem a násilím (Libye, Jemen); 4) paralelně s pokračující kontrolou správy a represivního aparátu dosavadní režim zvolí taktiku dílčích opatrných reforem, aby otupil ostří opozičních struktur (Maroko, Alžírsko, Saúdská Arábie, Jordánsko, Kuvajt). Tuniská zkušenost tu ještě na podzim roku 2014 představovala problematickou výjimku, jež potvrzovala pravidlo,” píše Mendel.