Cenu Pavla Kouteckého získal Pavel Abrahám za dokument Dva nula
0 Richard Winter 12.6.2013Cenu Pavla Kouteckého získal Pavel Abrahám za dokument Dva nula mapující “českého ducha” skrze fotbalové utkání. O cenu za nejlepší dokument se ucházeli letos tvůrci sto osmi dokumentů, což je nejvíce v historii tohoto ocenění. Na scénáři Abrahám spolupracoval s Tomášem Bojarem. Ve filmu podle poroty zachycují “českého ducha” nápaditým jazykem skrze autentické rozhovory fanoušků Sparty a Slavie v prostředí stadionu během fotbalového derby, ze kterého však divák paradoxně nevidí skoro nic.
Pavel Abrahám s Tomášem Bojarem za snímek Dva nula převzali na slavnostním večeru vyhlášení již sedmého ročníku Ceny Pavla Kouteckého v Divadle Archa kromě objektu od sklářského výtvarníka Reného Roubíčka také odměnu sto tisíc korun. Natáčení snímku Dva nula se vzhledem ke specifickému fotbalovému prostředí připravovalo dva roky a podílel se na něm skoro stopadesátičlenný štáb čítající například dvacet šest zvukařů.
Po celou dobu fotbalového zápasu mezi Spartou a Slavií mají vybraní fanoušci na sobě nainstalované mikroporty, takže divák slyší vše, o čem si v průběhu zápasu povídají, jak jej komentují a jak glosují dění kolem sebe. Skrze střípky rozhovorů tak před divákem vyvstává specifický obraz fotbalového prostředí, který je jakoby odrazem společnosti samotné – nějak se mezi sebou baví rádoby luxusní dívky ve VIP zóně, nějak nadšení otcové se znuděnými dětmi, jinak zase intelektuálové, sportovní zpravodajové či muži od ostrahy stadionu.
Samotný zápas tu vlastně pro diváka nehraje hlavní roli, spíše sleduje bizarní kaleidoskop fotbalových nadšenců napříč sociálními skupinami. Že je fotbalový stadion skvělým místem pro antropologickou studii, bylo tvůrcům jasné již dávno – scenárista Tomáš Bojar fotbalové prostředí důvěrně zná a Pavla Abraháma pro tuto myšlenku ihned získal.
“Zdálo se nám, že na fotbalové tribuně se toho dá o dnešní společnosti hodně ukázat. Na jednom místě se tu schází spousta různých lidí, kteří sice mají před očima totožnou událost, ale každý z nich ji prožívá trochu jinak,” říkají tvůrci.
Ale zároveň svůj „průzkum“ nepřeceňují. “I když jsme s hrdiny filmu strávili hodně času, určitě si netroufáme říct, jací skutečně jsou. Stadion tu slouží jako laboratoř a je docela dobře možné, že mimo tuto laboratoř mohou působit jinak.” Důležitou roli podle tvůrců hraje fakt, že kamery byly od filmových hrdinů velmi daleko a že v jejich okolí nebyl žádný štáb. Díky tomu se nechali atmosférou zápasu rychle strhnout, na natáčení tak zcela zapomněli a projevovali se přirozeně.