Nezlob se, ale… Roman Týc nedělá umění pro každého
0 Jan Šída 3.2.2014Skoro nikdy se nepodaří v oblasti umění uspokojit všechny prvky trojčlenky tvůrce – kritik – návštěvník galerie. A v případě výtvarníka Romana Týce to platí bezezbytku. Kdo nevěří, tak ať se dojde podívat na jeho právě probíhající výstavu do galerie Dvorak Sec Contemorary (trvá do 13. března), která se jmenuje …jen blbni, zkazíš to všem!
Týc je prostě kontroverzní, s tím se nedá nic dělat. Kardinální chybou je ztotožňovat civilní život umělce s jeho dílem. Nezáleží přece na tom, je-li tvůrce alkoholik, narkoman, homosexuál nebo charakterově pochybná osobnost. Stejně tak je směšné vyčítat mu snahu o zviditelnění. To je přece podstata umění, zviditelňovat jisté aspekty světa a tím i sebe sama. Práce, o kterých nikdo neví a dívají se na ně maximálně myši ve sklepě, nemají absolutně žádný smysl.
Dílo totiž vždy mluví samo za sebe. Musí mluvit! Musí přesvědčovat nepřesvědčené a musí nutit k zamyšlení, dialogu či polemice
To ale často nechápou ani lidé vzdělaní s tituly inženýrů či doktorů před jmény. Chtějí umění pochopitelné, vlídné jako normalizační seriály v televizi. A hlavně umění nic neřešící. Ovšem takové umění je absolutně mrtvé.
Chtít po moderním umění, které dělá Týc, aby bylo jasné na „první dobrou“, je zkrátka marné lásky snaha. Chtít po něm obrazy na stěnu nebo sošky na krb představuje zkrátka absolutní míjení se s konceptem díla jako takového.
Týcovy práce zpracovávají pojem svobody a jsou inspirovány jeho zážitky z dětství. Proto vidíme na stěnách nápisy, které jsou klasickými citacemi rodičů. Vždyť větu ’Dokud tady bydlíš, budeš poslouchat!’, zná přece každý. A každý puberťák je na ni alergický.
A pletivo v rámech? To je symbol touhy po svobodě, touhy po překonávání hranic i překážek a touhy po tom být sám sebou.
To je jeden ideový rozměr díla. Ale nemůžeme ho chápat i obecněji? Svoboda versus nesvoboda ve všech rovinách?
Výstavu koncipoval Roman Týc takzvaně na klíč. Prostor a jeho práce tvoří jednotu, stěny galerie jsou vlastně rámem příštích obrazů. Až se výstava skončí, dílo ve své komplexnosti zanikne. Ale to je prostě u moderního umění častým doprovodným jevem, že má časovou omezenost. Ještě více jepičím životem disponuje třeba street art nebo graffiti (ano, i to je umění).
Anachronismus a nepružnost v myšlení je největší nepřítel moderního umění. Ale je zároveň i jeho hnacím motorem.
Jistý francouzský kritik jednou naprosto roztrhal na kusy výkon jedné významné herečky. Ta zabalila kravský exkrement do škatule a poslala mu ho. Kritik jí na oplátku poslal růži a napsal: ’Každý posílá co má.’
Stejně tak je to i s dílem Romana Týce. Je lhostejné, máte-li lejno kravské nebo psí. Jádro pudla tkví v oblasti duchovní, ne hmotné. Každý vzývá umění, na které má.
Foto: Jan Šída