Nezlob se, ale… Hit nepoznáš hned
0 Redakce 5.1.2012Mezi hudebními skladateli existují tací, kteří tvrdí, že hity mají zákonitosti, jež je k takovému statutu předurčují. Během své hudebně-publicistické praxe jsem se i na české scéně setkal s autory přesvědčenými, že napsat hit je jednoduché jako facka. Většinou to ale nedokázali a raději tvrdošíjně tvrdili, že dělají umění, nikoliv mainstream. Někteří jsou již v propadlišti hudebních dějin, jiní se potácejí na scéně dál a hit ne a ne napsat. Všichni nicméně narazili i na další zásadní problém. Hit nepoznáte hned.
Vědci z britské University Of Bristol na to šli moderně. Vytvořili počítačový program, který prý zjistí, zda písnička u posluchačů zaboduje a bude úspěšná. Obranným úskokem v jejich sebejistotě je dodatek, že program to umí určit jen se šedesátiprocentní pravděpodobností, leč i to se jeví být numerem poměrně vysokým. Zvláště při vědomí, že hity se stávají a stávaly často skladby, u kterých by jeden na jejich startu nic podobného nečekal, a naopak.
Podle zjištění bristolských vědců je většina světových hitů hlasitá. Dospěli k tomu poté, kdy analyzovali písničky z prvního místa britské hitparády za posledních padesát let. Při tom určili i dalších dvaadvacet ukazatelů, které hity provázejí.
„Naším cílem bylo najít vlastnosti, které oddělují slavné písničky od těch, které slavné nebudou,“ řekl dr. Tijl De Bie, šéf výzkumného týmu.
Dovolím si s vědci polemizovat. Nikoliv na základě vlastního vědeckého bádání (na to nemám peníze ani čas), ale na základě aktivní dvacetileté zkušenosti s pop music.
Skutečný hit můžeme sice zkusit odhadnout, nikoliv ale jednoznačně určit. Uvedený výzkum nepracuje například s důležitým elementem vlivu marketingu. Není tajemstvím, že některé slavné písně (i některé umělce) vynesl na piedestal právě marketing. Své o tom ví třeba Lady Gaga, která je královnou současného hudebního marketingu. Je si dobře vědoma toho, že jakmile písničce přidá příběh, případně na ni upozorní nějakým malým skandálkem či kontroverzí, má to pak na své cestě za posluchači její výtvor jednodušší. Lidé z oblasti hudebního marketingu prostě moc dobře vědí, na jaké struny národa posluchačů zabrnkat. Ostatně, na stejném principu funguje bulvár.
Evergreeny a hity se snaží napsat drtivá většina hudebních skladatelů. V pop music a rocku všichni, v jiných hudebních směrech většina, někteří o tom ale nikdy ani nehlesnou. Zkouší se to i tak, že někteří autoři ukradnou kus skladby hitové a použijí ji v určité obměně v té „své“. Občas to zafunguje, povětšinou ale krátkodobě. Pokud totiž slyšíte písničku, která vám nějakou jinou připomíná, věnujete jí sice větší pozornost, ve finále ale stejně jenom pátráte po té, kterou vám připomíná. Tím se mimochodem rádi baví hudební publicisté.
V roce 2010 přinesla BBC výsledky bádání vědeckého týmu z Caledonian University ve skotském Glasgow. Vzal si na mušku především melodii, texty a emoce, které písně vyvolávají. Zjistil ovšem také, že kromě těchto položek má vliv na budoucnost skladby rozpoložení posluchačů, což je dost zásadní věc. Převrátilo to dosud všeobecně pozitivně vnímanou úvahu o efektivním využití muziky v léčbě nemocných.
Svého času bylo rušno kolem tzv. Mozartova efektu. Mělo se za to, že skladby tohoto génia jsou schopny stimulovat intelektuální schopnosti jedince a některé dokonce pozitivně pomáhají při léčbě epilepsie. Později se však celá věc přehodnocovala a nakonec putovala kamsi do ztracena. Není přece pochyb o tom, že milovníka metalu léčí skladby metalové, milovníka folku folkové a milovníka klasiky zase klasika. Těžko si představit, že by rozjitřený intelekt fanouška black metalu zklidnila nějaká Mozartova skladba.
Hudba je zajímavý fanomén. Její kouzlo je i v tom, že je to tak trochu soutěž, která nemá předem určeného vítěze. Hit, tedy široce milovanou píseň v daném čase i po letech, v ní však nepoznáte hned – můžete mít leda tak tušení.
Pokud někdo tvrdí opak, mýlí se. K tomu stačí malá statistika.
JAROSLAV ŠPULÁK