Nezlob se, ale… Čeština je pro rock i pop prostě out!
1 Jan Šída 27.6.2013Čeština, nebo angličtina, to je oč tu běží. Už nějaký ten rok máme (do jisté míry) svobodu, ale v oblasti populární hudby žijeme stále v době normalizace. To bylo období, kdy jazyk anglický byl zapovězeným ovocem, a co bylo české, bylo i hezké. A protože Češi jsou nostalgická prasata (autentický výrok člena jedné tuzemské kapely), stále řešíme problém jazyka v populární hudbě.
Přitom je to tak jednoduché. Rock’n’roll vzešel z angloamerické kultury, tudíž je logické, že k této hudbě patří anglické texty. Stejně jako k šansonu nejlépe sedí francouzština nebo k italské opeře italština. Muzika i slova drží při sobě a není radno tuto symbiózu narušovat. Doba, kdy naši textaři museli z politických důvodů dělat k originálním skladbám české texty, je prostě nenávratně pryč. Zpěvák Pavel Bobek už v šedesátých letech minulého století tvrdil, že rock’n’roll se prostě jinak než anglicky zpívat nedá. A měl (a pořád má) pravdu.
Když naše kapela začne psát anglické texty, okamžitě se musí vyrovnávat s několika mýty a hromadou předsudků. Nejrozšířenější mýtus je ten, že anglickému textu u nás nikdo nebude rozumět. Není to pravda. Mládež, která tvoří většinu publika, má k tomuto jazyku mnohem vřelejší vztah, než totalitní generace. Mnoho mladých lidí už má za sebou i zkušenost s delším pobytem v cizině.
Druhý mýtus se týká výslovnosti. Jistě, našinec nikdy nebude mluvit jako rodilý mluvčí, ale o to přece nejde. Angličtina je kód, který zapadá do hudební složky a v angloamerických zemích nikdo nečeká, že budete mluvit jako místní. Domorodce naopak zajímá, jaký feeling vaše pojetí má a jak s ním zacházíte. Myslíte si, že švédská ABBA měla stoprocentní angličtinu? A jak by se vám líbilo, kdyby zpívala švédsky? Udělala by takovou díru do světa? Třetí mýtus je ten nejobludnější a nejzamindrákovanější. Minulé léto na jednom hudebním festivalu jistá česká kapela pranýřovala plamenným projevem z pódia používání angličtiny jako znak odrodilosti. Dokonce vytahovala argumenty typu, že si rozhodně nebudeme hrát na Američany (Američanům nenaléváme?!). Používáním angličtiny přece neopouštíme své kořeny ani tradice. Pouze ve skladbách mluvíme jazykem, který je k této hudbě nejlépe uzpůsoben. Nic víc, nic míň.
Nutit skupiny, které zpívají mnoho let česky, aby najednou změnily jazyk, určitě není na pořadu dne. U našeho konzervativního publika by začínaly prakticky od začátku, a na to většinou nemají chuť ani kuráž. Alarmující spíše je, že mladé rockové i popové kapely na angličtinu rezignují. Bojí se předsudků a nebojují s nimi. Vědí, že nejlépe funguje tak zvaný středoškolský bigbít s českými texty o životě (pokud možno s pivním humorem). Jít cestou skupiny Sunshine, která dokázala zaujmout americký label, nebo se o to aspoň snažit (jako Charlie Straight), je mnohem náročnější. A dosáhnutí nějakého úspěchu trvá dlouho (někdy k němu ani nedojde).
Nicméně nedostatek sebevědomí našich skupin a rezignace na možnost zkusit proniknout za hranice, jsou hlavní důvody, proč se česká hudební scéna nikam výrazně neposouvá.