Nezlob se ale… České festivaly se musí více snažit
0 Redakce 16.3.2010Sonisphere je signál pro budoucnost. Zatímco čeští pořadatelé řadu let dřeli na tom, aby na zdejší víceméně chudé festivaly dostali alespoň dva zahraniční hosty zvučného jména, a když se jim to povedlo, byli štěstím bez sebe, velké letní přehlídky v okolních zemích (a tím myslím i maďarský Sziget, některé polské festivaly, německé a rakouské pak především) mají obsazení vskutku reprezentativní.
Důvody? V Čechách nejsou na opravdu konkurenceschopný festival peníze. Rozpočet takového Rock for People nebo Colours Of Ostrava je jen malou částí rozpočtu velkých zahraničních mejdanů.
Někdy na konci devadesátých let byly v Česku mezi pořadateli největších akcí určité tendence pomoci si. Mohlo to směřovat k uspořádání jednoho skutečně velkého – světového festivalu, ovšem osobní zájmy organizátorů nakonec zájmy diváků zneuctily. Proto tu zůstala série akcí, které se sice v českých poměrech tváří jako velké, nicméně v konkurenci evropských tu není jediná, jež by obstála. Na festivaly do Čech se jezdí na diváckou návštěvu leda tak ze Slovenska, a to spíše z bratrské nostalgie. (Objektivně samozřejmě nutno uznat, že Masters Of Rock a Colours Of Ostrava ve svém hudebním ranku prestiž přesahující hranice země mají.)
Sonisphere se tu letos zastaví poprvé a hned přiveze nejméně sedm kapel, o nich lze hovořit jako o reprezentativních. Pravda, týká se to zatím hlavně oblasti heavy metalu a hard rocku, nicméně v podstatě je to ukazatel směru, kterým se asi naše festivalová scéna bude ubírat. Na Slovensku již vlastní některé akce rakouští pořadatelé a hned to je na jejich obsazení znát. Že hvězd zatím není tolik, je dáno stádiem zjišťování, co to s lidmi s nevelkou kupní silou udělá.
U nás do toho podobně jdou pořadatelé Sonisphere. Myslím si, že pokud na tu akci přijde alespoň třicet tisíc lidí, příští rok tu tento festival máme znovu a s ním třeba i nějaký další.
Není divu, že čeští organizátoři prskají, byť jen tak mimo diktafon, ne veřejně, protože by svůj postoj těžko obhájili. Zahraniční pořadatelé nicméně dospěli k názoru, že Česká republika je zajímavá a zkoušejí ji zatáhnout do svých programových plánů. Že se to nelíbí těm, kteří se nebyli řadu let schopni dohodnout, je jim jedno. I v kultuře existuje konkurenční boj.
V důsledku to může do sedmi let dopadnout tak, že největší české akce koupí silní zahraniční pořadatelé, případně je porazí svými projekty. Nadějí pro zachování stávajícího stavu jsou leda diváci. Osobně si totiž myslím, že jejich podpora tradičním tuzemským akcím může být důvodem, že se tyto invazi zvenčí v podstatě ubrání.
Jaroslav Špulák