Nezlob se, ale… Alba s „vatou“ pozbyla smyslu
0 jsk 4.2.2013Tomáš Klus prodal v loňském roce šedesát tisíc kusů alba Racek. To číslo je nevídané. Ne že bychom v nedávné minulosti nebyli svědky toho, kterak jiní interpreti prodávají mnohem více kusů jednoho titulu, než se stalo u jmenovaného loňského rekordmana. Jsme ale v roce 2013, realita je jiná.
Jen tak pro zajímavost. Výsledky andělské soutěže Deska roku jasně potvrzují pokles prodejnosti hudebních nosičů. Zatímco skupina Kabát se za rok 2006 stala absolutním vítězem s 56 900 prodanými kusy alba Corrida, Anetě Langerové o rok později na vítězství stačilo prodat jen 31 957 nosičů alba Dotyk. Jejímu debutu Spousta andělů přitom v roce 2004 k vítězství nepomohlo ani 67 530 prodaných exemplářů, neboť deska nedokázala konkurovat tehdy populárnímu titulu SuperStar – Top 10. Nejprodávanějším albem roku 2010 bylo Banditi di Praga, jehož Kabát prodal kolem 70 tisíc kusů.
Ale zpět k horké současnosti. Skupina Kryštof prodala svého posledního alba Inzerát zatím prý kolem šestnácti tisíc kousků. Je to málo? Nikoliv. V roce 2013 je takové číslo velmi úspěšné. Zapomeňme na desetitisícové prodeje, kterými se umělci a zejména vydavatelé opájeli v minulých letech. Ceny fyzických nosičů (a potažmo digitálních podob alb a písniček) byly pro české posluchače zřejmě natolik vysoké, že na ně prostě přestali brát ohled a písničky a alba si stahují nelegálně, přesto všude možně. Známy jsou případy, kdy si jedinec v kolektivu zakoupí album a celý kolektiv si je potom stáhne jako mp3. Neplatí za to nic, neboť z daného kolektivu posléze jiný jedinec zakoupí album jiné a zachová se stejně, jako jedinec před ním. Jeden z kolektivu dvaceti lidí si tak koupí nové cédéčko jednou za rok, přesto má za stejnou dobu ve svém přehrávači dvacet novinek. To už je docela slušný přehled o scéně.
Reakce na uvedený příklad i na mnohem častější neochotu zaplatit za nahrávku cokoliv, je náležitá. Od ledna loňského roku se v České republice dává domácím kapelám zlatá deska za tři tisíce prodaných kusů a platinová za šest tisíc kusů. Není to mnoho, ale považte, že na ta ocenění dosáhnou jen ti nejlepší. Že to není vůbec motivující, je věc vedlejší…
Důvody poklesu prodeje alb se skloňují dnes a denně. Do diskuze bych rád přispěl jiným douškem. Domnívám se totiž, že českým písničkám čím dál více schází kvalita. Autorská, aranžérská, interpretační a leckdy i studiová. Vůbec mě nepřekvapilo, že jsem kdesi „na mostě“ zaslechl názor, že Česká televize stáhla všechny hudební pořady proto, že prostě nebylo co nasazovat, neboť současná česká hudební tvorba je v útlumu.
V šedesátých letech byla alba koncipována tak, že je bylo možné poslouchat od začátku do konce. Neexistovalo na nich slabé místo, nebyla na nich polovina, jež by byla méně zajímavá než ta druhá. Tohle platilo až do devadesátých let. Pak už bylo z vydavatelských i uměleckých kruhů slyšet, že album prodává singl – tedy že desku prodává jedna písnička. Ať už to bylo vědomé či nikoliv, od devadesátých let se na trh dostávala alba, na kterých často stála za řeč ledva polovina materiálu. To ostatní byla takzvaná „vata“, výplň dobrá k tomu, aby se naplnila délka alba. A tento stav trvá.
Chtějí-li tedy muzikanti svá díla slušně prodávat, měli by se myšlenkově vrátit do šedesátých let. Částečně tomu nahrává systém singlů, které se mnohé kapely snaží a budou snažit ve své obchodní tvorbě aplikovat. Je to levnější a jistě má mnohem větší smysl pracovat důsledně na jedné písničce než nedůsledně na jednom albu. Desek, z nichž zaujaly dvě tři písničky, a leckdy ani jedna, už u nás vyšlo tolik, že k naplnění smetišť stačí.
Napsat dobrou skladbu chce buď talent, anebo nebetyčnou píli. Nejlépe obé. A nenechme se ukájet dojmem, že ji posluchači nepoznají. Právo na smysluplnou existenci, ostatně, určují umělcům oni.