Trail Of Dead: Řada velkých třesků
0 Redakce 9.5.2009Nerozmlátili tentokrát ani jeden nástroj. Ani jeden z nich nebyl zjevně pod parou. Přesto, nebo snad právě proto, odehráli nejlepší ze svých tří pražských koncertů.…And You Will Know Us By The Trail Of Dead se do Prahy vracejí za fanoušky, kterých nejsou zrovna davy, ale o to jsou zapálenější. Přesto to při vystoupení předkapely Gringo Starr vypadalo, že Roxy bude ten večer zet prázdnotou. Čtveřice z Atlanty vypadala, jako kdyby svou garderóbu ukradla v kostymérně starého francouzského filmu s Belmondem. Jejich hudba byla podobně archaická – Beatles filtrovali přes Beach Boys a sem tam dodali nějakou psychopasáž ve stylu raných Pink Floyd. Každý člen se vystřídal snad u všech nástrojů, každý si taky zazpíval.
Přestože takovou demokracii obdivuju, ani jeden nehrál zrovna skvěle a poslední píseň se nakonec docela rozpadla. Přesto působili sympaticky. Kdyby mi bývali zahráli na maturitním plese, pozval bych je na pivo a poplácal je po ramenou.
Texaští raubíři Trail Of Dead nastoupili v šesti lidech – trio zakladatelů doplnil klávesák, druhý bubeník a basák. Jako obvykle se příliš nezdržovali s propagací nové desky – a nezahráli ani jednu baladu, kterých v poslední době složili až příliš mnoho. Publikum, které chtělo hlavně skákat (což je při chronicky rozplizlém zvuku v Roxy daleko smysluplnější než soustředěně poslouchat), to ocenilo. Jakmile zazněla It Was There That I Saw You z jejich nejslavnějšího a nejlepšího alba Source Tags And Codes, znovu byla cítit ta magie a obrovská síla, která z nich před těmi sedmi lety sálala. Z opotřebovaného a takřka bezzubého zpěváka Conrada Keelyho zase byla rocková hvězda se všemi těmi náruživými pohyby, co k tomu patří; včetně hraní vleže u kytarového aparátu. Sólový kytarista Kevin Allen jako vždycky stál stranou, nepohnul se ani o centimetr – pokud tedy zrovna nepotřeboval přepnout něco na pedálech. Tvářil se, že je v jiné dimenzi a že je mu tam dobře. Bubeník Jason Reece mlátil do bicích jak rozzuřená gorila a kromě toho odeřval vynikající Homage. Během Caterwaul pak skočil mezi publikum a zpívaje odkráčel skoro až k baru.
Bylo to setsakra nahlas, a bombastické refrény tak měly obrovskou sílu i v nezřetelném zvuku. Ostatně, písně Trail Of Dead jsou samý refrén a bombastické finále. Až na pár pomalých (a půvabných) vybrnkávaných pasáží zahráli nekonečnou řadu vyvrcholení bez předehry, jako kdyby si ze svého milovaného prog rocku vzali jen to, že tam „hraje hodně nástrojů, a všechny najednou“. Bicí burácejí, kytary hřmí otevřenými akordy, v kotli se nekoordinovaně skáče. Kvůli nasazení, ke kterému by se jiná kapela vzepjala maximálně na deset sekund, zní každá jejich píseň, jako kdyby měla každou chvíli skončit. Neskromně, opulentně a intenzivně. Trail Of Dead možná ani sami neví, jak moc dluží arénovým kapelám jako U2 nebo Jane's Addiction – jsou vlastně arénová kapela, která je na arény moc extrémní. Dobře, že Roxy jimi nepohrdne.
JAROSLAV ŠVELCH