Tina Turner: Slzy možná falešné, ale pot pravý!
0 Redakce 29.4.2009"Ještě pořád umím udělat dobrou show!" nechala se údajně slyšet letos sedmdesátiletá Tina Turner během své patrně už opravdu poslední šňůry Tina!: 50th Anniversary Tour, která se naštěstí na rozdíl od předchozí Twenty Four Seven v roce 2000 tentokrát nevyhnula České republice.
Dáma, pro kterou je z jejích nejčastějších přezdívek "rocková babička" výstižnější než "rock´n´rollová královna", si takové typicky americky sebevědomé řeči může dovolit. Prostě proto, že má pravdu. Pokud si tedy pod dobrou show představujete pravý rockový cirkus s trochu nabubřelou výpravou, poprockovými písněmi, které poslouchali už naši rodiče, teatrální gesta a vůbec zhruba dvě hodinky podívané, které se nesnaží být něčím jiným než zábavou pro masy.
Asi jsem přitom nebyl v O2 areně v Praze sám, kdo se v duchu trochu bál trapasu a nepříjemného pocitu, že se stydí za nesoudnost někoho jiného.
Tina od poslední návštěvy v Praze trochu přibrala, ale pořád je to obdivuhodná rocková bába, kterou bych se asi nechtěl mít za tchýni, ale role principálky v tomhle hudebním cirkuse ji fakt sedla. A pořád jí to zpívá velmi dobře, rozhodně lépe než třeba předvedly nedávno v Praze playbackové Pussycat Dolls. A navíc má Tina více přirozeného, nelehkým životem formovaného sexappealu než tyhle dámy, jejichž životní náplní jsou hlavně diety, fitcentra a kadeřník.
Od první skladby Steamy Windows to byl opravdu především cirkus ze začátku minulého století, takový, v němž se předváděli lidé, kteří se stali určitou hříčkou přírody. Nic proti té obdivuhodné dámě pocházející z farmy ve státě Tennessee, neřadím ji tím do společnosti liliputů, lidí se třema nohama nebo siamských dvojčat, ale kdo viděl energickou Tinu tancovat ve společnosti čtyř o dvě generace mladších holek a uvědomil si datum jejího narození (25. listopadu 1939), mohl se cítit jako v trochu bizarním, ovšem velmi zábavném panoptiku.
Většina z přítomných 16.000 lidí se opravdu bavila, a to přesto, že koncert nenabídl nic tak neočekávaného. Pyrotechnická, světelná a převlékací show se dala očekávat, stejně jako repertoár, protože poslední studiovou desku Twenty Four Seven Tina natočila v roce 1999. Pokud něco překvapilo, tak vitalita Turnerové, jejíž grimasy ve tváři svědčily o velkém soustředění a úsilí nebýt karikaturou sebe sama. A že se občas, jako třeba v bondovské GoldenEye úplně netrefila do tónu? No a co má být! Takové věci ke koncertu někoho, kdo nezneužívá playback, prostě patří a Tině to odpusťme nejen z úcty ke stáří…
Peckou Steamy Windows to "rocková babička" rozjela pěkně a ve své typické bohaté paruce, na vysokých podpatcích, s výrazně namalovanou pusou a v něčem, co vypadalalo jako skafandr kombinovaný se zlatými šaty sázela svým nakřáplým hlasem jeden hit za druhým. Jasně, že nemohlo chybět prastaré River Deep Mountain High zpívané v 60. letech v kapele s bývalým manželem Ikem Turnerem, ani chytlavé What's Love Got to Do with It?. Speciálně u téhle skladby Turner rozjela velké herecké představení, kdy si lehce obtočila vděčné publikum kolem prstu zkušeným hereckým vystoupení plným emocí. To dojetí a slzy s největší pravděpodobností minimálně z části předstírala, ale pot, který její show provázel, byl zatraceně pravý!
Radost mohli mít i milovníci filmů, protože příležitostní herečka v Acid Queen citovala skladbu Won't Get Fooled Again od skupiny The Who, v jejíž filmové verzi rockové opery Tommy si zahrála a s opulentní choreografií připomněla také snímek Šílený Max 3 s hitem We Don't Need Another Hero.
Do předstávky se ještě dost tancovalo, zejména zásluhou třemi Private Dancer, titulní píseň alba oceněného třemi Grammy, ale po pauze přišla změna nálady. V akustické části si v sedě suverénně působící zpěvačka střihla soulové Help, Let's Stay Together, Undercover Agent for the Blues a dokonce i spíše taneční kousek I Can't Stand the Rain.
Následující pocta Rolling Stones měla svoji logiku, protože Mick Jagger a spol stagnující Tině v roce 1981 pomohli pozváním na turné po Spojených státech. Dalším pojítkem mezi kapelou a zpěvačkou je společná sboristka Lisy Fischerová, která se představila i v Praze.
Bylo jasné, že zdánlivě závěrečnou vzpomínkou Proud Mary to nekončí. Publikum si ani nemuselo příliš vynucovat další várku prověřených songů typu Nutbush City Limits či Be Tender With Me. V úplném závěru koncertu Turnerová na dlouhém vysokém molu čněla nejen nad diváky, ale i nad pochybovači, kteří už ji považovali za pouhé jmého v encyklopedii moderní hudby.
RICHARD WINTER
27.4.2009 – Praha, O2 Arena