Sisters Of Mercy: Nepovedený apríl
0 Redakce 5.4.2009Je pár kapel, které člověk musí alespoň jednou za život vidět … Zvláštní je, že občas k nim patří i takové, které ani nepovažuje za své velké favority, ale stejně cítí nutkání spatřit je a ponořit se do atmosféry jejich koncertních vystoupení – tedy do té, kterou se vždy domníval, že k jejich show neodmyslitelně patří.
Sisters of Mercy jsou právě jedním z těch jmen, lákajících na své koncerty také nemálo lidí, kteří je chtějí vidět třeba i kvůli pouhým třem hitům, které si kdysi dávno oblíbili. Nostalgické vzpomínky i magnetické představy o enigmatickém kouzlu daného interpreta jsou asi faktory, které nelze podceňovat, a které se nějakým způsobem projeví jak na složení publika, tak následně i na celkové náladě v sále. Ovšem, problémem aprílového večera nebyla jen nesourodá struktura obecenstva, v kterém se zdálo, že si lidé mezi sebou moc nesedli, ale především samotné vystoupení, kterému chyběly gradace a drive.
Mezi diváky a kapelou se ani na okamžik nevytvořilo pověstné chemické propojení. Fanoušci v prvních řadách sice reagovali poměrně aktivně, ale člověk musel přemýšlet, jestli nadšení nevycházelo spíše z předsevzetí, že si musí večer se svým idolem Andrewem Eldritchem (a spol.) za každou cenu užít. Zbytek hlediště, které zaplňovali převážně metaloví fanoušci, a balkon, který byl obsazen spíše slušnými čtyřicátníky a jejich partnerkami, zůstaly ale chladné a potlesk mezi skladbami zněl spíše zdvořile nežli upřímně. Můžeme sice zarytě vyzdvihovat jako důvod, že tvorbu Sisters neznali, pořád to však bude pravda jen zčásti. Třebaže čekali na své hity a ve „výplni“ mezi nimi vůbec nevěděli, která bije. Smekněme při té příležitosti skupině klobouk za odvahu netěžit ze staré slávy, a postavit nemalou část setu z aktuálního turné ne na klasikách ze svých pouhých tří řadových desek, ale na písních, které hraje jen živě (některé už od roku 1993) a nikdy nevydala, i na nových skladbách, které mají být jednou součástí slibovaného dalšího studiového alba. Ocenili to sice snad jen znalci a nadšenci v prvních řadách. Avšak i tak v tom pes zakopaný nebyl. A ani v tom, že by publikum znervóznil začátek o půl hodiny pozdější oproti původně ohlášenému – s čímž se snad už automaticky předem počítá. Šlo o samotný projev skupiny, která od začátku působila nepřesvědčivě a bezduše. Druhý epitet bohužel není míněn ve smyslu industriálního chladu, který by z hudby Sisters of Mercy sálat měl, ale vyložené indiferentnosti muzikantů, u nichž každé gesto působilo nepřirozeně jako zaučená póza. Napětí mezi strojovými elektronickými zvuky a dynamikou emocí jsme si tak mohli vybavit leda ve vzpomínkách ze studiových nahrávek a starších koncertních záznamů.
Pečlivě promyšlená světelná show, kdy každé skladbě byla přidělená jiná barva, případně barevná dvojkombinace, a kouř v kterém trojice muzikantů ztrácela fyzické obrysy, měly posilovat atmosféričnost zážitku. Jenže nakonec to byla jen nástavba, která zůstala ničím nepodložena viset ve vzduchu. Byla až škoda úžasných prostor divadla Archa, které měly všemu dodat naprosto dokonalý rozměr. Eldritch a jeho dva společníci nastoupili na pódium rozladění a působili zpočátku dost nesehraně. Nevyladěný byl i zvuk – a k tomu hluchý, a v konečném důsledku bylo snadnější slyšet, co si povídají lidé kolem, než rozpoznat skladby. V průběhu koncertu na chvíli technika dokonce zcela selhala. V konečném důsledku nebylo už na co vsadit. Publikum nebylo pohlceno prožitkem, ale zůstalo pouhým kritickým pozorovatelem. Po Crash and Burn (jedna z dosud nevydaných kompozic) a Ribbons sice Detonation Boulevard konečně donutila diváky dát se trochu do pohybu. Další neznámé skladby, přednesené rovně a bez nálady, ale rychle vrátili vše k předchozímu téměř mrtvému bodu. Chyběla i nejmenší snaha přiblížit nové skladby. Eldritchův styl vyhýbat se komunikaci s publikem se za této situace změnil v další velké mínus koncertu. Marianne a Dominion/Mother Russia vyvolaly pořádné ohlasy – a to už nejen v nejvěrnějších předních řadách. A o něco později s This Corrosion se dokonce zdálo, že by mohl nastat i zlom. Přítomní reagovali na známé motivy, jenže čas na výměnu energie a nadšení mezi skupinou a diváky už nebyl. Kapela okamžitě zmizela ze scény, což vyvolalo další rozpaky. A tak ani aplaus nebyl nijak horlivý. Sisters of Mercy se přesto po krátké chvíli vrátili se Something Fast, Vision Thing a Lucretia My Reflection, na kterou plynule navázal instrumentál Top Nite Out. Konečně tančila téměř půlka sálu. Zvláštní bylo, že oproti jiným štacím, kde údajně kapela mizela a vracela se pro druhý přídavek, v Praze si muzikanti odbyli všechno na jeden dech. Nepočítali s dalším vyvoláváním na pódium? Chtěli mít celý večer co nejdříve za sebou? Těžko říct, ale byl to další hřebík do rakve. Rovnou přišla na řadu i dychtivě očekávaná Temple Of Love – v rychlejší, poněkud nezáživné verzi. Popravdě, znělo to, jakoby Sisters předvedli další cover svého vlastního největšího hitu – jenžetentokrát se jim nepovedl tak jako verze z roku 1992 – nejen protože hlas Ofry Hazy skladbě svého času přidal nepřekonatelný půvab – kromě známého refrénu, nezůstalo pranic z původního prožitku, který každý řadový příznivec chtěl na vlastní kůži pocítit.
Nebyla to ani hodina a čtvrt a bylo po všem. Trojice se bez rozloučení a slibů vypařila z pódia divadla Archa. Najednou zůstaly jen prázdnota, zklamání a otázka, jestli skutečně musíme vidět všechny kapely, které v době, kdy byly na vrcholu, stálo za to spatřit aspoň jednou za život. Nešlo v konečném důsledku dost dobře pochopit drzost kapely prodávat tak draze své show (na některých místech v Evropě vstupenky dosahovaly cenu až 60 eur), když s přístupem, který předvedla, má na svědomí duchovní ujmu mnoha svých posluchačů, jímž nyní nějakou dobu potrvá, než opět uvěří ve své oblíbené skladby.
ZLATINA JEŘÁBKOVÁ