Roger Waters: Velká show nepřehlušila myšlenku
0 Redakce 17.4.2011Budu schopen si po tomhle zážitku vychutnat v dohledné době nějaký jiný koncert?, ptal jsem se sám sebe už před koncem jednoho z největších hudebních zážitků tohoto tisíceletí. A odpověděl jsem si, že těžko, přestože vystoupení v O2 Areně nezačalo příliš šťastně. Ocitnul jsem se totiž ve skupině několika desítek lidí, kteří přišli včas, měli platnou vstupenku ke stání, ale vzhledem k obrovskému davu se nedostali na plochu. Prvních pětačtyřicet minut to tak spíše vypadalo na reportáž o tom, "jak jsem neviděl Rogera Waterse".
Úvod jsem tedy vůbec neviděl, protože jsem s desítkami dalších diváků marně hledal možnost, jak se dostat na přecpanou plochu ke stání. Žlučí mi k tomu pořádně hnul pitomec ze security, který na stížnosti anglicky mluvící divačky, která podle svých slov dala za výlet na Waterse 100 euro a teď nic nevidí, utrousil – "Když něco chceš, tak mluv česky, ty krávo!"
Okamžik, kdy zakladatel legendárních Pink Floyd začal symbolicky stavět svou proslulou Zeď jsem neviděl. Z místa, kam jsem se namáčkl, jsem pouze zahlédl malou část pyrotechnických a světelných efektů při úvodní písni In The Flesh?. V rámci turné The Wall Live, jehož název odkazuje na slavné dvojalbum z roku 1979 a stejnojmenný film, se pokračovalo známými peckami včetně největšího hitu Another Brick in the Wall, Part 2. V ten okamžik jsem ještě bloudil chodbami O2 areny, takže nemohu potvrdit, zda v ní opravdu zpívaly avizované děti z klánovického dětského domova.
Podle pořadatelů problémy způsobili diváci, kteří dorazili na poslední chvíli. Nakonec celou situaci vyřešili tak, že nespokojené návštěvníky pustili do vyhrazeného prostoru na skvělá místa přímo pod pódiem. Takže jsme na tom nakonec vydělali.
Naštěstí se vše vyřešilo ještě před první hodinou koncertu, kdy Waters a jeho pomocníci s písní Goodbye Blue Sky dostavěli na pódiu 73 metrů dlouhou a 11 metrů vysokou zeď. Šedovlasý a štíhlý skladatel oblečený do prostého trička a kalhot černé barvy překvapil výborným zpěvem a asi je zbytečné psát o vynikajícím zvuku. I před "zeď" mezi lidmi a umělci však nenastalo žádné odcizení, muzikanty bylo vidět otvory ve zdi a ve druhé části před jejím zbořením se část show odehrála před ní, případně na jejím vrcholu, jako v případě druhého zpěváka a kytarového sóla v jedné z nejsilnějších skladeb Comfortably Numb. Waters se navíc překvapivě snažil komunikovat s diváky a v řadě míst, například při mrazivých scénách totalitního státu ve skladbách Waiting for the Worms a The Trial, uplatnil i své zjevné herecké nadání.
Plocha zdi byla využita k videoprojekci, která nabídla část animací použitých již ve filmu režiséra Alana Parkera z roku 1982 s Bobem Geldofem v hlavní roli. Ale diváci se hlavně dočkali spousty nových dechberoucích nápadů, při kterých si museli přijít na své zejména ti s výtvarnějším cítěním. Za jeden z nejlepších nápadů považuju promítání zlověstných siluet bombardovacích letadel, z jejichž pumovnic se v protiválečném apelu ve stylu "padni komu padni" sypaly symboly komunismu, židovské hvězdy, islámské půlměsíce i nadnárodních společností.
Přestávku v programu vyplnilo promítání tváří a krátkých životopisů známých i neznámých padlých v různých válkách za posledních sto let, které Waters shromáždil přes své internetové stránky, kam mu fanoušci posílali vzpomínky na svoje zesnulé příbuzné a přátele.
Turné, které je podle některých zpráv Watersovo poslední, nabízí opravdu opulentní show, v níž nechybí ani nafukovací prase létající nad hlavami diváků a odkazující na starší album Pink Floyd Animals. K poněkud tísnivé atmosféře přispívají obrovské pohyblivé figuríny. Důležité ale je, že v Praze tahle podívaná nepřehlušila myšlenku tohoto nadčasového díla, které mi v části s emocemi přeplněnými skladbami Nobody Home, Vera či Bring the Boys Back Home vehnalo slzy do očí. Více k tomu asi nemá cenu dodávat, snad jen poděkování Watersovi za to, jak se dokáže rozdělit s lidmi o své vnitřní bolesti a pochybnosti.
RICHARD WINTER
15. 4. 2011 – Praha, O2 arena