AKTUALIZOVÁNO: R.E.M. v Edenu: Jak potěšit sami sebe a fotbalový stadion
0 Redakce 18.8.2008„A odkud je tahle paní?“ zeptala se mě jedna ze známých, které jsem náhodně potkal na koncertě R.E.M. – a že na koncertě R.E.M. se dá náhodně potkat hodně známých. Paní je z Británie, z kapely Duke Spirit. Na jednu stranu jsou dokonale stylová jednotka, všichni v černém, s vintage kytarami a kořeny ve Velvet Underground, na druhou stranu se snaží vecpat do povědomí coby předkapela naprosto nesourodých jmen jako Incubus či R.E.M. Zpěvačka Leila Moss je blonďatější než Blondie, její práce s tamburínou je smyslná, její kostým extravagantní (ach, ty kozačky!) až hanba a její londýnský přízvuk neodolatelný. Jenže kromě té paní se zbytek kapely rozmázl v nevyváženém zvuku. Je to škoda, protože jejich poslední album Neptune je kouzelné a jejich klubové koncerty dokážou přesvědčit i ty největší škarohlídy, že rock’n’roll ještě není mrtvej.
R.E.M., věrni ideji prime time, nastoupili už v osm hodin, když nad slušně zaplněným stadionem na Edenu ještě dohasínalo denní světlo. A když spustili These Days, zapomenutou, ale úchvatnou a energickou skladbu z alba Life’s Rich Pageant, určili tak duch celého koncertu. Rock’n’roll, dámy a pánové. Jednak zazněly ty nejagresivnější písničky z nového alba, jednak naprosté obskurnosti typu Circus Envy či Little America (včetně lamentací o tom, jak lidé špatně oposlouchali její text), které o to víc ocenili věrní fanoušci. Pete Buck ukázal, že jeho Rickenbacker je pro zvuk R.E.M. stejně zásadní jako hlas Michaela Stipea, a vesele vykopával nohou; za ním řezal do bicích Bill Rieflin, který, věřte nebo nevěřte, začínal u industriálně metalových Ministry. Stipe nejdřív párkrát nesměle pozdravil publikum, jako by byl zaskočený, že někdo přišel, brzo už ale běhal po pódiu jak teenager a co chvíli trhavě zvrátil klouby do svých klasických polámaných póz, jako kdyby ho vedl na drátkách nějakých loutkoherec. A nejen že se R.E.M. odvázali tak, že jich bylo plné pódium – mazaná videoprojekce navíc v reálném čase kombinovala signál z kamer a grafiku do všemožných stylizací, které se píseň od písně měnily.
Před Electrolite Stipe požádal publikum, ať na povel zvedne své mobilní telefony a napodobí tak noční L.A., kterak ho můžete vidět z Mulholland Drive. Výtečný moment, stejně jako foukací harmonika odhozená do publika či intenzivní barevná světla při Orange Crush, která druhého kytaristu Scotta McCaugheyho doslova obarvila na fialovo. Ale čím překvapili úplně nejvíc: ke konci základního setu se všech pět muzikantů sešlo u harmonia, Buck za něj zasedl, zatímco ostatní tři hráči včetně bubeníka se chopili španělek, a Michael Stipe začal zpívat Let Me In. V jednom z oněch prodlužovaných „jé“ se zahnul, zalomil lokty a ohnul melodii do stratosférických výšek, až z toho publikum spontánně vybuchlo v potlesk.
Až na dvě cukrkandlové písničky z desky Reveal, které se k současnému revitalizovanému a rockovému zvuku R.E.M. moc nehodí, byl setlist postavený překvapivě a nápaditě. Na Losing My Religion, pravděpodobně nejslavnější skladbu obsahující mandolínu (na hromotlukovi Buckovi vypadá tááákhle maličká), se ale přece jenom v přídavku dostalo. Hned po ní si ale Mike Mills, basák a zpěvák přizvukovač, toho večera v legračním kovbojském saku s blyštivými ornamenty, vystřihl pěvecké sólo ve své dávné countryovce Rockville, která má ke klasickému zvuku R.E.M. hodně daleko. Kapela si prostě hrála a byla radost vidět na pódiu nikoli instituci, ale lidi z masa a kostí, kteří se baví tím, jak na nic netušící stadionové publikum vyrukují s explozivní verzí Ignoreland. Víc rock’n’rollu, než byste kdy čekali od kapely, podle které everybody hurts.
JAROSLAV ŠVELCH (foto: Kryštof Havlice)
Setlist:
These Days
Living Well Is The Best Revenge
What’s The Frequency, Kenneth?
Circus Envy
Drive
Man-Sized Wreath
Walk Unafraid
Hollow Man
Bad Day
Ignoreland
Animal
Driver 8
Electrolite
The Great Beyond
Little America
The One I Love
I’ve Been High
Let Me In
Horse To Water
I’m Gonna DJ
Orange Crush
Imitation Of Life
Přídavek:
Supernatural Superserious
Losing My Religion
(Don’t Go Back To) Rockville
It’s The End Of The World As We Know It (And I Feel Fine)
Man On The Moon