New York Dolls: Nálet Hastrmanů na zbombardovaný Manhattan
0 Redakce 31.12.2008Pár kroků od 14. ulice. Ke klubu Fillmore, velikostí připomínající hybrid Akropolis a Roxy, se pomalu trousí značně vlažným, rozverně tanečním krokem amatéři nejprovokativnější, nejnablýskanější, nejskandálnější, nejhedonistější, nejrocknrollovější kapely 70.let.
Dámy a pánové – New York Dolls, sakra! Sice jen se zpěvákem Davidem Johansenem a kytaristou Sylvainem Sylvainem, zato se skvělým a na výsost důstojným novým albem a šlapající kapelou za sebou. Přicházejí vyparádění punkáči všech věků a všech směrů. Vedle legendárního důchodce, kdysi managera Johnnyho Thunderse postává zmalovaná emo puberta, pár zmatených frankofoních turistů, holky na vysokých podpadcích s hlubokým výstřihem a zlým osudovým pohledem, mexičtí prodavači hot-dogů, spálení feťáci brčkem cucající propašovanou vodku, místní motorkáři, zasloužilí transvestiti, bodří opilci a obrýlení hipsteři stěžující si na všechno okolo.
New York Dolls: Personality Crisis
Předkapela si řiká Dirty Pearls. Jsou místní. Nemá cenu se o nich rozepisovat. Pánové by se rádi viděli na stadionech, mají správné kytary, ale trčí v hloupém bahnu metal/punk/melo vyřvávačkách. Bez elegance, nadhledu, stylu. Zkrátka přesný opak Dolls. Kdybych byl zlej, tak bych je přirovnal k pražským Phantoms On Fire. Stejná marnost. Publikum je ostentativně ignoruje a netrpělivě vyhvízdává hvězdy.
DJ hraje obskurní cha-cha-cha a kubánskou rumbu. Padá plátno a přicházejí Dolls. Bouřlivé ovace. Kapela naběhne, ignorující celostátní zákaz kouření. Johansen: zařve: "C'mon boys!" a spustí se vše říkající song Babylone. Dolls mají skvělý, nezaměnitelný zvuk postavený na silných Gibsonech (ten thundersovský zvuk co ukradli Sex Pistols a původní Guns N'Roses), štavnatou rytmiku a do zubů se deroucí drive. Jako had se kroutící David Johansen vypadá jako o pár let mladčí bratr Jaggera, který místo joggingu a zdravé výživy obchází peep shows a sluní se pod neonama palíren a vykřičených tančíren. Nadraný Sylvain Sylvain s čapkou se ztrácí pod obrovskou Gretch kytarou. Rytmiku drží excelentí Billy Delaney a hrdina Sami Yaffa. Kytarové eso Steven Conte dokazál neuvěřitelně udržet původní zvuk a přitom neimitovat ikonografická sóla Johnnyho.
Navíc dodal výbušnou nadzvukovost bez přiblblých póz. Následuje We're All in Love z nového alba vysvětlující comeback Dolls. David se kření, frivolně žertuje a nečekaně dobře, ultra silně, zpívá a intonuje. Publikum je v ohni a vyřvává texty. Skvělé. Bez vydechnutí se naváže s Take A Nother Piece Of My Heard. Jasně, ta zpopularizovaná Janis Joplin. Velmi procítěná, velmi soulová, velmi silná. Následují další nářezy. Sylvain celou dobu šaškuje, žertuje s publikem, prakticky nehraje a jen tak vrávorá po pódiu. Johansen: "Sylvain teda jede,…Co teď dáme?"
New York Dolls: Give Mer Love And Turn Off The Light
Následně egyptský rodák zpacká kytarové intro k Looking For A Kiss, kde opět září Johansen (názorně předvádějící nitrožilní aplikaci drog), vynikají eskamotérské triky Conteho a vše držící basa Samiho Yaffi. Ten šel tak daleko, že kromě toho, že pomohl nalitému S.S. compadrovi z jeho kožené bundičky, dolil mu červené vino ze své vlastní X-té lahve, stáhl mu rozesraný Orange zesilovač a navíc za něj zahrál na basu klíčové party. Sami vůbec přichází z daleka. Tento vysoký, hubený, černovlasý chlapík se slušivým španělským kloboukem přežil svou notorickou kapelu Hanoi Rocks, hrál s Johnnym Thundersem, Slashem či Joan Jett a vypadá, že si celou show opravdu nadmíru užívá. Nicméně Sylvain je mimo, kapela zpomalí tempo, kouká na sebe a Johansen vytáhne harmoniku a začne iprovizovat bluesové linky. Vše šlape. Johannsen prožívá svou "crossroad" a čeká se na nástup. Sylvain nikde. Johansen se na něj zle podívá a začně parodovat prastarý šlágr Love Is Strange. Konkrétně ten dialog v instrumentální vyhrávce:
David: Hej Sylvaine! Jak řikáš svému chlapci?
Sylvain: (Pauza) Jo… Já řikám hele, promiň za minulou noc sladký chlapče!
David: A když ti neodpoví?
Sylvain: Tak ať se jde vycpat! Víš, já tady mluvím, ke svejm lidem…
David: No to jo…
Sylvain: Ahoj Manhattane! Jak se máte?
Následuje bouřlivá ovace Sylvainovi a Johansen vyprskne smíchy zatímco všichni bleskově přejdou zpět do tříakordového rive-upu. Další číslo je opět z nové desky. Vůbec celý koncert nebyl pojat nostalgicky. Dolls působili jako kapela, kde každý je právoplatným členem preferující nedávné fórky před jasnými (vintage) hity. Sylvain se přitočí k mikrofonu a oznámí, že teď příjde: "Bo Diddley Time!" Konkrétně mistrovo Bo Diddley a rozjívená Dance Like a Monkey, kde se jal Sylvain ošahávat Johansena. Pár kiksů dál se zpěvák veřejně zeptá: "Poslyš Sylvaine. Nedal by sis novoroční černé kafe?" Načež se Sylvain uklidnil a srdceryvně zahrál You Can't Put Your Arms Around Memory jako tribut padlému Thundersovi. Johansen se přidává a plině se navazuje na Lonely Planet Boy.
New York Dolls: Memory / Lonely Planet Boy
Probuzený Sylvain s přehledem odpálí Trash, která se promění v bluesový jam, kde Johansen vyvolává staré démony. Voodoo manýry se naplno projeví a začne se zaříkávat obávaný bubák Bogeyman, co před hanebností pojídá dámské kalhotky. To staré strašidlo co známe jako Hastrmana. Teplota začíná stoupat. Johansen vije, kouše a dostává se do varu stejně tak, jako nenápadně fenomenální kytarista Conte. Publiku dochází dech a síla, takže se tvrdě jde do finále. Jet Boy s hysterickou kytarou a vyřvaným refrénem zpoceným davem s podivně zhypnotizovaným výrazem. Sylvain začne hrát a Personality Crissis je rodeo krvavých nejzákladnějších akordů, fuzzboxů a na míru šité rytmiky. Plus zaimprovizování. "Dobrá kaple, ne?" utrousí Johansen. Přídavek. Sylvain: "Že je tohle New York, tak dáme ještě jednu." Gotta Get Away from Tommy. Kapela jede naplno. Publikum se sápe k pódiu a začíná se nebezpečně kopat kolem sebe, pár lidí řve a vše začíná vypadat nebezpečně. Kapela dohrává, klaní se, vypadá spokojená se sama se sebou, úžasná punková diva Johansen popřeje šťastné a veselé a bez mikrofonu řve dokuď to plíce vydrží :
Tommy gets his wisdom through excess
Tommy don't hold no scorn
Transcends limits of his culture
The very one from where I was born
The New York Dolls: Tommy
TOM KOMÁREK (foto: archiv kapely)
27.12.2008 – The Fillmore NY-Irving Plaza, New York, USA