Meat Puppets v Bostonu: krása, co skřípe
0 Redakce 12.6.2009Dva bráchové z Arizony, co očarovali Kurta Cobaina a ukázali, že i folk a country se dá hrát s punkovým étosem a nasazením. Po dekádě letech odloučení a strašidelných drogových historkách se dali před třemi roky znova dohromady. Curt Kirkwood, kytarista, zpěvák a skladatel, nastoupil na pódium klubu Paradise v jakémsi pyžamu, které zvýraznilo jeho čím dál blahobytnější fyziognomii. Jasně, vždyť Kurt Cobain přece taky hrával v pyžamu. Vypadal by dnes takhle? Jeho mladší brácha Cris vypadá přinejmenším o dvacet let starší. Heroin, vězení a léta izolace se na něm podepsaly; jako kdyby byl arizonský Dee Dee Ramone. Přesto se zuřivě pohupuje do těch až nemístně něžných písniček. Trojici doplňuje současný bubeník Ted Marcus.
Kapela začala novou písní Sewn Together, která obsahuje všechno, čím Meat Puppets prosluli: bizarní dadaistický text (ano, tihle chlapci brali hodně LSD), melancholickou melodii a psychedelická kytarová sóla. A tu zvláštní, specifickou nedokonalost. Ať už to je Curtův vždycky lehce falešný zpěv nebo velmi ležérní přístup k rytmu, vždycky se zdálo a pořád se zdá, že Puppets jsou jen takoví kluci, co se právě naučili hrát. Přesto jsou schopní levou rukou složit klenoty jako Up On The Sun, což byl jeden z vrcholů jejich setu. A Curt se díval na svou kytaru s jakousi nedůvěrou, jako by byl překvapený, že umí hrát tak dobře.
Samozřejmě došlo i na písně, které Nirvana za doprovodu obou bratrů zahrála na legendárním akustickém koncertě pro MTV. Oh Me a Plateau, poprvé vydané v roce 1984, jsou naprosto nadčasové – tyhle akordové postupy a vyhrávky se o dekádu později staly základními obraty indie rockové gramatiky. Dnes je Meat Puppets pořád hrají s dokonalou skromností, jako něco nového a neozkoušeného. Vůbec v pauzách nemluví. A proč taky.
K Meat Puppets patří i (sympatická) nedůslednost a absence disciplíny. Co chvíli se uzavřou do nekonečných a ne zrovna vzrušujících kytarových sól, kterými končí snad každá píseň. Jestli Puppets byli geniální skladatelé slok a refrénů, konce jim nikdy nešly. Tak se to snaží zamaskovat malou psychedelickou orgií. Napočtvrté už to není taková legrace. Jinak výborná, hlasitá, energická a neurvalá verze Lake Of Fire tak například nabobtnala na nějakých deset minut. Ale takoví byli Meat Puppets vždycky. Kdyby k nim přišel nějaký manažer a řekl by jim, chlapci, takhle ne, tak by se pousmáli a dělali to stejně po svém. A právě to je důvod, proč i čvrtstoletí po vydání své zásadní druhé desky zní a působí jako ti mladí, neobjevení, nadějní kluci, i když vypadají jak zvláštní strejdové, co se bojí jít k holiči.
JAROSLAV ŠVELCH
10. 6. 2009 – The Paradise, Boston, Massachusetts