Marnie Stern: Bohyně pod kapucou
0 Redakce 11.12.2008Marnie Stern za svou poměrně krátkou kariéru nadchla fanoušky z několika zdánlivě neslučitelných táborů. A je to vidět i v hemžení před jejím koncertem v bostonském klubu The Church. Za prvé, je to především stonerrockový a metalový klub, takže se tu pohybují hloučky vousáčů s psychedelickými obrazy na tričkách.
Za druhé, vidíme tu i indie dívky a chlapce, co si potrpí na všechno, co vydávají labely Sub Pop či Kill Rock Stars a ještě pořád se nevypořádali s rozpadem Sleater-Kinney, dámskou punkovou kapelou, která byla pro Marnie zlomovou inspirací. A za třetí, experti na post-hard core, na veškerou extrémně krkolomnou muziku, ctitelé rozpadajících se rytmů a disharmonií, fanoušci bubenického virtuosa Zacha Hilla z kapely Hella, který sice nevyjel s Marnie na turné, ale produkoval a nahrál obě její desky. Každý vypadá jinak, ale poznáte je podle toho, že se jí nedívají do tváře, ale sledují její prsty, freneticky tančící po hmatníku.
Je poslední den vyčerpávajícího turné, během něhož kapela (Marnie, druhý kytarista Mark Shippy a bubeník Jim Sykes) málem zbankrotovala kvůli pokutám za nespoutanou jízdu. Marnie, v pruhovaných legínách, mikině s kapucou a obrovských slunečních brýlích, popíjí skotskou a vypadá, že toho má tak akorát dost. Před první písní si zhluboka odkašlá a vzápětí publikum pozdraví pištivým hlasem. Takže její pěvecký projev není žádná stylizace.
Jakmile kapela začne hrát (začíná se novým singlem Transformer z čerstvé desky This Is It And I Am It…), z Marnie se stane kytarová bohyně. Potrhlý, zběsilý obouruční tapping střídá s hutnými akordy a to, co by jiní kytaristi považovali za orgiastické sólo, je pro ní jenom obyčejný riff, útržek, který zapadá do celkové mozaiky jejich písní. Při tom se tváří, jako kdyby se nic nedělo, jako kdyby právě teď zjistila, že umí hrát na kytaru – a jako kdyby právě teď zjistila i to, že když sundá kapucu, má vizáž popové hvězdy. Co chvíli hraje se zavřenýma očima a pokyvuje hlavou a užívá si ten sofistikovaný chaos. Spoluhráči ji výborně doplňují – a i když Sykes není Zach Hill, dobře ví, do čeho má uhodit.
Další skotská, další odkašlání, protahovaná instrumentální mezihra, během níž Marnie opustí svůj plac u mikrofonu a rozdá si souboj s druhým kytaristou. „Ach jo, kéž by tohle turné nikdy neskončilo,“ řekne vzápětí a snaží se sundat černé brýle s pacičkami zamotanými v blonďatých vlasech. V druhé půlce koncertu jí takřka dojde hlas a tím víc se zaměří na shredding. Všechny tři skupiny fanoušků už se v publiku dávno promíchaly a všichni se snaží chytit rytmus za pačesy a pokusit se o cosi jako tanec.
Po Vibrational Match kapela odejde do zákulisí a dává si pořádně na čas. Marnie se vrací, kouříc, a odzpívá půlku písně s cigárem v koutku úst. Majitel klubu se prodírá skrz publikum, aby Marnie vysvětlil, že tady se kouřit nesmí. Jakmile ho spatří (a chvíli to trvá, protože je zabraná do dalších neuvěřitelných riffů), s nevinným úsměvem mu nedopalek odevzdá. Je to tak: Marnie Stern může, co ostatní nesmí. Hrát jako kytaroví bozi, a přitom nenudit. Být agresivní a nesmlouvavá, a přitom se usmívat.
JAROSLAV ŠVELCH
1.12.2008 – The Church, Boston, MA.