Kostkovaní šmudlové a brutální hippies
0 Redakce 11.12.2008Středeční koncert nalákal do strahovské Sedmičky rozličné publikum. Kolika lidem se najednou líbí elektronické melodie z Jet Set Willyho a hardcore poháněný hammondkami v podání hippies? Publikum se proto mezi kapelami přesouvalo. Tvrďáci vpřed, jemnější povahy čelem vzad a do bezpečí.
Nikdo ale neodcházel, zvláštní dramaturgický tah se kapelám, které v tomto složení jedou celé evropské turné, nevymstil. Návštěva nebyla nejpočetnější, diváky místo obvyklých razítek označovala červená čísla a ke stovce se zřejmě nevyšplhala. Já jsem s desítkou na zápěstí vstoupil pod sedmý kolejní blok pár minut před půl osmou.
První zvučili An Albatross, americká pětice z města Wilkes-Barre (stát Pensylvánie) zvukaře nešetřila a všechno si do podrobností ozkoušela. Výsledný nesrozumitelný zvuk to ale nezachránilo, bez předchozího poslechu jste se ztráceli v hlučném labyrintu, odkud občas vykoukli klávesy nebo zpěv. Zboosterovanou kytaru jste mohli rozeznat jen na začátku a konci skladby, když si ostatní nástroje daly pohov. Zkouška ale navnadila, přinejmenším na superrychlého bubeníka s obličejem hromotluka z řeckých mýtů.
Yip-Yip: Nové skladby
Před kytarová komba si své klávesy vybalili Yip-Yip. Vyhublí, stydliví kluci se tahali s těžkými syntetizátory a kdekdo z publika by jim rád pomohl umístit aparáty na stojany. Brian Esser (s vtipnou ofinkou) a Jason Temple (s přepadávajícím asymterickým účesem a pletenou čepicí kolem krku) to zvládli sami. Zapojili a propojili své korgy, moogy, rolandy a automatické bubeníky a za sebe postavili dvě černobílé dekorace. Hbitě vše nazvučili, Jason se v zákulisí rozehrával na saxofon.
V půl deváté vyběhl Brian na pódium a volal na svého kolegu: „Jasone, kde jsi? Musíme začít, už máme zpoždění!“ Jason dorazil a oba mohli poprvé sáhnout do kláves ozdobeni kostkovanými helmami s průzory na oči. První píseň Very Ape, převzatá od Nirvany, okamžitě strhla diváky, kteří se zvedli z pohodlného sedu a přiblížili se k hudebníkům. Yip-Yip převážně vybírali skladby ze skvělého posledního alba Two Kings of the Same Kingdom, zabrousili i do starších desek a zahráli i nové kompozice. Hitovka Anarchist Clog roztančila první řady. Mezery mezi písničkami vyplňovaly noisové experimenty, k slovu se dvojice dostala až před poslední písní. Brainovy komunikační snahy jeho druh nejdříve kazil klávesovými výpady, po chvilce ho ale nechal představit duo a poděkovat. Yip-Yip spustili poslední píseň a sympaticky opustili pódium, bohužel bez přídavku.
An Albatross: Hairobics/The Ballad of the Electric Coyote
Jen co dva rachitičtí floriďané sklidili své syntetizátory, chopili se An Albatross kytar a spustili. Pozvolný atmosférický úvod umně kamufloval pravý duch koncertu. Po pěti minutách klidného vybrnkávání to hippie pětice rozjela ve svém oblíbeném stylu – nejrychleji a nejhlasitěji. Hubený zpěvák s dlouhými tmavými vlasy a mohutnými náhrdelníky řval jak o život a cvičil se stojanem na mikrofon, bubeník spěchal jako tisíckrát zrychlení Blue Cheer. Vousatý klávesista vyluzoval retro melodie a v odlehčených pasážích uklidňoval fanoušky. Ti nadšeně poskakovali a rozhazovali rukama. Z reproduktorů ale vycházel zmatený hluk, z kterého vybočovaly pouze dvě písně. Na poměry An Albatross popová Floodgates Released z měsíc starého alba The An Albatross Family Album byla jednou z nich. Jinak jste se mohli jen obdivovat šílené nasazení, s jakým skupina vbíhala z jedné rychlovky do další. V nejlepší momentech koncertu se přibližovali skvělým grindcorovým Daughters.
Pár přídavků a přesně v deset konec. Bizarní koncert dvou velmi odlišných kapel, které v Česku téměř nikdo nezná, dopadl tak polovičatě. Určitě se našlo pár šťastlivců, kteří si plně užili obě skupiny. Většina si ale pochutnala aspoň na jedné hudební produkci a druhou ze zvědavosti přečkala.
HONZA ŠVELCH