Hammillovi temní Gráfové vyprodali pražskou Akropolis
0 Redakce 26.1.2009Britští Van Der Graaf Generator jsou jednou z těch kapel, u nichž se recenzent přídomkem “kultovní” neupisuje plíživému peklu floskulí – Hammillovu skupinu neposlouchají davy, těch nemnoho ji však uctívá jako jeden z vrcholů alternativního rocku.Věrných je ale přeci jen poněkud více, než organizátor pražského koncertu čekal. Nevelký Palác Akropolis byl ve čtvrtek 22. ledna i přes minimální propagaci narvaný, že někteří museli koukat do nacpaného sálu pootevřenými dveřmi. (Lístků bylo akorát, ale návštěnci moc tlustí, vysvětlovala dívka u vchodu.)
Trio Hammill-Banton-Evans odstartovalo skladbou Interference Patterns z loňského alba Trisector, které vyšlo jako druhé po reunionu v roce 2005. Její začátek mírně připomíná (ano, právě iterferujícími melodickými vzory) minimalismus moderního klasika Steva Reicha. Pak, jak tomu bývá u Hammila zvykem, přechází do jeho divadelního, exaltovaného zpěvu. Takže navázat na ní starou dobrou Scorched Earth z roku 1975, kdy kapela dosáhla tvůrčího vrcholu, nebylo vůbec těžké.
Žádný strach, tahle recenze nebude podrobným popisem play-listu. Van Der Graaf Generator zkrátka v Praze ukázali, že narozdíl od řady kapel 70. let jejich muzika příliš nestárne. Hammillova kapela je řazena mezi art-rock, ale zastupuje jeho nerozmáchlou alternativní větev. Asi proto se nikdy neproslavila jako ELP, Yes či Pink Floyd a zároveň je příliš osobní, aby stárla.
Dnes už zcela šedivý frontman a hlavní duše Gráfů Peter Hammill připomínal v bílé košili vysloužilého důstojníka britské koloniální armády či spíše Michaela Palina z Monty Python. Jako zamlada přecházel od hlubokého recitálu k plnohlasým vibrátům, v nichž se pozorujíc náběhlé krční žíly strachujete o jeho kardiovaskulární systém.
Hammill si uchoval nejen hlas, ale i nadšení – takže starým rozervaneckým textům o andělech a vrazích žijících uvnitř a zírajících skrze jeho oči (Man-Erg) i těm temně symbolickým o "historii zredukované do hlásek našich jmen" (Still Life) pořád uvěříte.
Jestliže jsme nakousli podobnosti, je slušností dodat, že plešatý bubeník Guy Evans nápadně připomíná postavu plukovníka Kurtze z Coppolova skvělého filmu Apocalypse Now a šedivý varhaník Hugh Banton naopak vrchního z pražské restaurace U Kruhu řečeného dědek.
To však, pravda, není zcela zásadní. Důležitější pro pražský koncert bylo, že Guy Evans se za tři roky reunionu vrátil do formy ze 70. let. Dynamickou hrou dával smysl zvláštním strukturám Hammillových skladeb. Ty občas zdánlivě končí, aby se z šeptaného fade-outu vrátily k nejvrdším riffů či naopak, a mění rytmy a harmonie chameleoním způsobem, který by snad nezasvěcenec mohl mylně považovat za nedokonalost. Atd.
Van Der Graaf Generator nepřijeli do Prahy s žádným podbízivě nostalgickým play-listem. Hned pět skladeb z deseti tvořily novinky z Trisectoru, zbytek zabraly věci z alb Pawn Hearts (1971) až World Record (1976). K vrcholům koncertu patřily podle mě právě některé nové skladby (Lifetime, All that Before), které si kapela užívá a Hammill je živě zpívá lépe než na albu, a krásná Man-Erg z výše zmiňované Zástavny srdcí.
Hugh Banton za varhanami je jistota. Pedály, jimiž supluje věčně absentujícího (a přiznejme si to – neexistujícího) basáka Van Der Graaf Generator, zněly občas tak hluboko, až se v Akropoli klepalo ostění. Bantonovi a Hammillovi se přidáním některých partů kytary a kláves samozřejmě nepodařilo zcela nahradit Davida Jacksona. Jeho hra, často na dva rozdílné saxofony zároveň, vždy spoluvytvářela sound kapely. Jen vyložený hledač ale mohl mít pocit, že něco podstatného chybí.
"Next time with David Jackson," zařval přesto trochu trapně z publika jeden anglický native speaker. "Snad to není tak zlé," pokrčil rameny ladící Hammill a neuctivec si od někoho vysloužil (k smíchu zbytku publika) staré dobré "drž hubu".
Snad i díky tomu proklatému neurvalci, který Hammillovi připomněl tvůrčí spory se saxofonistou Jacksonem, měl koncert jedinou chybu. Byl snad až příliš krátký. Po přídavkové a respirační činnost zatajující skladbě Still Life, kterou si Akropole vydupala hurónským řvem, jsem asi nebyl sám, kdo čekal další “osvědčené hity” ze “zlatých let” Van Der Graaf Generator. Ale koncert opravdu skončil Hammillovým šeptem “hers forever, hers forever, hers forever …. in still life”.
PS: Na schodech Akropolis kdosi zmiňoval nedostatečně nazvučenou kytaru Petera Hammilla. Každý nekytarista ale ví, že obsesí šestistrunařů je naopak “moc nahlas” a “moc tónů”. Hammil si je vědom, že není Hendrix ani Robert Fripp, hraje, co má a když bylo třeba, otočil knoflíkem řádně doprava.
DANIEL PROKOP (foto: www.vandergraafgenerator.co.uk)