George Duke: mistr stylů a nálad okouzlil Prahu
0 Redakce 21.5.2009George Duke se u nás ukázal vůbec poprvé a hned pražskému Lucerna Music Baru připravil pořádný funkový nářez. Tenhle obtloustlý a zároveň živelný pán se sklenkou červeného a obklopený hradbou klaviatur je však mistrem střídání stylů a publikum se vždy rádo přizpůsobilo.
Možná i díky tomu, že před začátkem vystoupení z reproduktorů zazněla informace, že se koncert bude natáčet na připravované koncertní DVD. Kamery od počátku kroužily kolem muzikantů i nad hlavami diváků, ti se však nechali nerušeně unášet jazzovými vyhrávkami, kterými Duke celý večer otevřel. Brzy také představil svou kapelu. Vyčnívali z ní především basák s konturou vyhazovače a kytarista s vizáží unaveného starce, který však s minimem pohybů dokázal se svým nástrojem divy. Za bubny seděl pětadvacetiletý talent, kterého Dukovi doporučil jeho dlouholetý kolega Stanley Clarke.
Právě pomalá píseň Sweet Baby, kterou napsal pro The Clarke/Duke Project, byla prvním hitem, který na koncertě zazněl. Na balady byl Duke vždycky machr a právě ty během koncertu představovaly nejsilnější momenty. Skladbu prý napsal během turné se Stanley Clarkem pro jednu nejmenovanou dámu. Duke toho publiku navyprávěl docela hodně. Začal například rozvíjet freudovskou teorii o vzniku hudby, jíž uvedl dlouhou hudební exkurzi do stylů, které ho nejvíce ovlivnily. Ve skladbě My Piano se dotkl známých i neznámých melodií, od reggae až po Hendrixe (tady se ukázal stařec-kytarista v plné síle). I George Duke má v sobě kus rockera a zavzpomínal tak na své období s Frankem Zappou a Mothers of Invention. Začal vyprávět o tom, že to tehdy bylo hodně ulítlé období, prostě rock´n´roll v pravém slova smyslu. Do detailů se ale raději nepustil. Nechal tak rozehrát fantazii diváků, co že to ten distingovaný pán za klavírním křídlem mohl tehdy vyvádět. Zappu a Mothers však připomněl třípísňovým jazz-rockovým medley, ve kterém zazněla třeba skladba Cosmic Debris.
Na medley z Dukovy poslední desky Dukey Treats lidé reagovali zprvu trochu vlažně, brzy se ale chytli funkové vypalovačky Everyday Hero. Na co ovšem většina lidí jistě čekala bylo něco z alba Brazillian Love Affair a skladbu Summer Breezin si někteří lidé z publika s Dukem dokonce notovali. Duke pak sice slíbil funk, ještě před ním však opět zabrousil do své intimnější tvorby v podobě balady Guess You´re Not The One. Během ní plynule přecházel z jedné klaviatury na druhou a ze svého syntezátoru dokázal vyluzovat téměř plačtivé zvuky. Každé jeho kouzlo lidé zcela spontánně kvitovali.
Pak už následoval ranec funku, během kterého se kotel pod pódiem dostal opět do varu. Zazněla nejen Dukova klasika Reach For It, ale i vzpomínky na Sly And the Family Stone nebo Parliament. Po téhle pasáži se vydala kapela do zákulisí, což byl vzhledem ke stísněnému pódiu téměř nadlidský úkol. Během chvíle ale byli všichni zpět a následoval přídavek. „Co byste chtěli slyšet,“ zeptal se Duke publika. Někdo by rád Feel, Duke mu úvodní pasáž zanotoval, po chvíli to ale vzdal. Bylo to tak kupodivu jedinkrát, kdy za koncert zazněl jeho proslulý falzet. Duke tak své pražské vystoupení zakočil tradičně hitem Reach Out, který chtěla slyšet většina. Po něm už se vydal do zákulisí nadobro, při odchodu jej však bylo možné zastihnout pod schody, kde prodával a podepisoval CD a mluvil s fanoušky. V každém případě to byl další hudební svátek v Lucerna Music Baru.
MARTINVEJVODA