Coldplay: Velké divadlo s malými kašpárky
0 Redakce 30.9.2008Coldplay přijeli doprovázeni mnoha očekáváními. Řada z nich se vyplnila. Především byla O2 Arena naplněná k prasknutí jako málokdy. Po absolvování zdlouhavé tlačenice jsem se dostal na druhou polovinu setu Alberta Hammonda Jr., který byl se svým indie projevem a brnkavou kapelou ve velké hale jakoby omylem.
Předskokan skončil a nastalo čekání. Čekání trvalo a trvalo. Uplynulo tři čtvrtě hodiny a stále nic. Začal jsem být nepříjemně nervózní. Vyprodaná hala rovněž znervózněla a začala se zvolna dožadovat kapely, když ani to nepomohlo, postupně se jala bavit sama. Nejprve tleskáním a pískáním, později i mexickými vlnami. Podkresová hudba, jako by reagovala na publikum, zvolna gradovala až k intru, které ohlásilo příchod kapely. Skalní fandové byli z gradace evidentně nadšeni, ovšem přiznám se, že já nebyl ze tří hodin vyplněných nudou, jež uplynuly od mého příchodu k hale, vůbec potěšen. A nebyl jsem ani zdaleka sám, řada lidí buď trávila čas na baru, nebo vzhledem k níže uvedenému odcházela předčasně.
To co se strhlo při začátku koncertu ovšem stálo z jistého úhlu za pozornost. Padající opona odhalila nádherně nasvícený obraz Svobody vedoucí lid na barikády v pozadí, a k tomu nespočet detailů v dokonale promyšlené scéně, která spolu s laserovými efekty a subtilně řešenou konstrukcí pódia umožňovala ten nejbližší a nejpůsobivější kontakt s publikem, jaký je v obří hale možný.
Dobové kostýmy muzikantů, několik pián a klávesových souprav v různých koutech pódia, retro televizní obrazovka, kulové promítací plátno ve středu arény, bezkonkurenční osvětlení, měnící se s každou písní. To zdaleka nebyl konec. Všichni v sále zůstali u vytržení, když na konci koncertu Coldplay, zdánlivě se loučící, odběhli připraveným koridorem na tribunu na opačné straně haly, aby na několika rezervovaných sedadlech zahráli v akustické verzi dvě písně v tom nejužším kontaktu s několika diváky kolem. Fenomenální, dokonale emocionální zážitek, za který si výtvarník a režisér koncertu zaslouží nejvyšší ocenění.
Ani toto vše ale nezakrylo fakta, pro něž jsem z koncertu odjížděl značně zklamán. Že Chris Martin nezazpíval, než dvě písně na začátku, se dá pochopit, jelikož ohlásil nachlazení. Ze všeho nejvíc mi jej bylo líto. Pohled na zpěváka potícího krev a přitom evidentně zralého na klid na lůžku, byl skličující. Především jsem ale nabyl dojmu, že kapela je hudebně pouze velmi průměrná, že své megahity hraje bez většího koncertního vkladu a že za dokonale působivou show marně klopýtá.
Jejich písně mají bez diskuse ohromný potenciál, ovšem živě Coldplay spíš odhalili jejich popovou prázdnotu a vzájemnou podobnost, než dokázali strhnout do jejich chytlavých melodií. Snad kdyby celý tenhle cirkus angažoval lepší muzikanty, mohl by v mnoha zemích připravit pro diváky zážitek desetiletí.
JAKUB ANDĚL (foto: Karel Šanda/Live Nation)
