DmC: Devil May Cry – Už zase skučí démoni
0 Honza Švelch 28.1.2013Japonská série Devil May Cry a její hlavní hrdina Dante si na Západě získávala oblibu hráčů jen postupně – pomohlo jí i to, že předchozí díl vyšel kromě PS3 i na PC a Xbox 360. Teď učinil Capcom další krok západním směrem. K práci na rebootu celé série povolal britské studio Ninja Theory, známé díky nedoceněným titulům Heavenly Sword a Enslaved: Odyssey to the West, které vynikaly hlavně scénářem a vynikající výpravou.
Nový Dante je o poznání civilnější, shodil legrační bílou hřívu a vypadá trochu jako nějaký účastník Superstar s nálepkou „rocker-rošťák“, který jakoby na všechno kašle, ale v jádru je to dobrý hoch. Briti také ubrali na obtížnosti, takže už je hru možné dohrát, aniž byste se biflovali komba. Samotný design hry, dnes již konzervativní, ovšem zůstal nezměněný: opět se jedná o sérii arén, kam za vámi pošlou jednu bandu démonů, pak další a pak ještě jednu. Mezi arénami se občas někam hopsá.
Výsledkem je taková „normálnější“ euro-japonská mlátička, jejíž silnou stránkou je především vizuální zpracování. Většina hry se odvíjí v démonickém polosvětě Limbo, kde domy visí vzhůru nohama a ulice se hroutí samy do sebe. Dočkáte se několika spektakulárních scén a emo-hipsterských grafických filtrů. Ale i přes urputnou barevnou nasycenost tu není nic obzvlášť originálního; kulisy i design démonů do značné míry kopírují předchozí díly, Bayonettu, God of War, popřípadě Alice: Madness Returns. Vtipným prvkem jsou podprahové zprávy, které se před Dantem zjevují ve velkém bezpatkovém písmu, a zřejmě jsou určené démonům (ZABIJ). Nebo obyvatelům Dantova zpustošeného světa (KONZUMUJ)? Těžko říct – autoři s tou legráckou zacházejí dost ledabyle. Rozpětí hudby sahá od ambientu k metalu, ale nejčastěji vám bude k boji hrát gotický nu-metal ve stylu Korn – tedy žánr, který už má uplatnění právě pouze v soubojových sekvencích Devil May Cry.
http://www.youtube.com/watch?v=wIIpKfNWrpk
V soubojích má Dante k dispozici andělské (zdržovací a rozprskávací) a ďábelské (urážecí a bouchací) zbraně a může je skládat do fešných komb. Problém je, že ta komba ani není nutné se učit, protože (na normální obtížnost) k úspěchu stačí jen tak mlátit kolem sebe a občas se uhnout. Bitky tedy nejsou tak elegantní, ale ani tak nesmlouvavě obtížné jako v Bayonettě, mnohými považované za dosavadní vrchol žánru. Celkově však působí šťavnatě a dynamicky – na rozdíl od skákacích sekvencí, jež dojíždějí na kameru, která si oblíbila Dantovu zadnici, a sama od sebe se tak nastavuje do mírného podhledu. A na rozdíl od filmových sekvencí, které jsou sice solidně namluvené a animované, ale prostě je jich moc.
Nenasytná touha vyprávět by nebyla na závadu, kdyby bylo co vyprávět. Jenže Ninja Theory prostě vzali model Devil May Cry (zamotaný souboj andělů, démonů a dalších, kde mají všichni potrhlá jména vzniklá dočasným selháním spellchecku – jako třeba „Sparda“ nebo „Vergil“) a naředili ho angloamerickou limonádou: Z rošťáka se nakonec stane starostlivý mládenec a utrousí při tom pár drsňáckých hlášek (je to od osmnácti, takže sprostých). Stereotypní příběh pak k hraní dvakrát nemotivuje. Vyprávění v Bayonettě oproti tomu například vůbec nedávalo smysl, ale člověk se aspoň mohl těšit, co absurdního se stane, až skončí level. Tady je to od začátku nalajnováno, až na jedno „překvapení“ na úplném konci. Postupem času navíc začne přibývat stereotypně prázdných levelů, které hru prodlužují na povinných patnáct hodin.
Nedá se říct, že by si Ninja Theory s DmC utrhli ostudu. DmC: Devil May Cry je profesionálně zpracovaná mlátička se slušnými mechanikami a pestrou grafikou. Drží se ovšem zbytečně při zdi, a to ve všech oblastech. Pod mladickou tváří Danteho 2.0 se skrývají zkostnatělé mechaniky a vyprávěcí postupy žánru, který potřebuje pořádnou infúzi nápadů, aby se podobně jako JRPG nestal skomírajícím skanzenem.
6,9/10
Jaroslav Švelch
Výrobce: Ninja Theory
Vydavatel: Capcom/Cenega
Platforma: Xbox 360 (testovaná), PC, PS3
Jazyk: anglicky