Martin Hrdinka: V anketě Český slavík byly někdy úsměvné chyby
0 jsk 25.11.2022Více než sedmihodinová audiokniha Slavíci je kronikou naší nejstarší hudební ankety popularity. Sestavil a namluvil ji moderátor Martin Hrdinka, jenž chce, aby si při jejím poslechu lidé představili vlastní život, který jim hudba ilustrovala.
Bylo nahrávání náročné?
Ano. Jsem diskžokej a moderátor, ne herec. Nejsem zvyklý mluvit takhle dlouho v kuse. Samozřejmě se musely uhlídat všechny údaje, to, aby to mělo spád, ale zase to nebylo moc rychlé. Přece jenom audiokniha je něco jiného, než když člověk mluví v rádiu. A těch výsledných sedm hodin a osmnáct minut asi nikdo nedá celé, spíš si bude vybírat kapitoly, které ho budou zajímat. Ale tak na cestu do Chorvatska by to bylo.
Jak hluboko jste musel jít do archivů?
Práce na audioknize vyplývala ze dvou mých rozhlasových seriálů – Klec plná Slavíků a Slavíci v krabici. Proto jsme zůstali u prostého názvu Slavíci, protože tím je řečeno vše. Lidé té anketě tak říkají. A skutečně to byla trochu badatelská, archeologická činnost.
Ta šedesátiletá dráha Slavíků zasahuje vlastně každého, i když je mu třeba deset. Takže jsem dramaturgyni Denisu Štěpánkovou poslal do Národní knihovny, tam našla všechna vydání Mladých světů od roku 1962, všechno to nafotila a začali jsme pracovat na té historii.
Jak moc jste si tu historii pamatoval bez náhledu do starých časopisů?
První ročník si nepamatuju, to jsem ještě nežil, ale o to byl pro mě zajímavější. Třeba v roce 1972 jsem už muziku vnímal a fakt se mi některé věci začaly vybavovat. Zároveň se posluchačům promítne vše, co se dělo u nás i v zahraničí, protože jsem audioknihu koncipoval tak, že ve třiapadesáti kapitolách k jednotlivým ročníkům zmiňuju, kdo byl zrovna prezident ve Spojených státech, kdo byl papežem, kdo letěl do vesmíru…
Poslední kapitola je pak jakousi rekapitulací a je v ní žebříček vytvořený ze všech ročníků Slavíka. Dozvíte se, kdo je nejpopulárnější zpěvák, zpěvačka a skupina v historii.
Je něco, co vás při tom výzkumu hodně zaujalo?
Z mého pohledu, narodil jsem se v roce 1966, to je jiné než z perspektivy někoho narozeného v roce 1978 nebo 2003. O některých zahraničních událostech jsme my tady fakt nevěděli. Někdy se to hodně zajímavě propojuje.
Ke každému ročníku je přiřazený jeden dobový hit. Píseň roku však byla vyhlašovaná jen v prvních letech Zlatého slavíka. Podle jakého klíče jste vybíral ty další?
Chtěli jsme, aby každý ročník měl nějakou svou píseň. Prvních sedm jich mělo i svůj hit roku, pro který lidi hlasovali. A dál jsme se snažili zahrnout celé portfolio naší populární hudby, od Evy Pilarové přes Lunetic až po Marka Ztraceného nebo Mirai. Ne vždy je to absolutní hit roku, ale je to jeden z hitů, který k danému roku patří.
Jak jste se vypořádal s tím, že některé normalizační ročníky ankety byly cenzurované?
Já vlastně ani nevím, jestli některé z nich byly čisté, nebo byly cinklé všechny. Všechny ne, ale někdy bylo zveřejněných jenom prvních pět, šest míst, nebo jen první trojice, některá místa byla navíc sdílená. Takže se pak těžko říká, že například Helena Vondráčková od roku 1965 nevypadla z první dvacítky. Jenže ve výsledcích to nejde vždy ověřit. Logicky to tak asi je, ale blbě se to říká, takže je lepší to vynechat. To je škoda.
Překvapilo vás ve starých výsledcích něco?
Jasně, v každém ročníku bylo něco. Někdy tam jsou prostě úsměvné chyby. Když se poprvé umístila slovenská zpěvačka Beáta Dubasová, je uvedená pod jménem Bubasová. Tím pádem je ve výsledcích jakoby dvakrát. Nebo třeba Marika Gombitová je tam poprvé pod svým vlastním jménem Mária. A to mě jako Čecha nikdy nenapadlo, že ona není Marika.
(foto: ČRO/Khalil Baalbaki)