Vladimír Mišík: Líbí se mi současná móda vinylových desek
0 jsk 6.8.2018Před několika týdny vyšla kompilace skladeb zpěváka, hudebníka a skladatele Vladimíra Mišíka nazvaná Životní režim – Bigbít 1976-2010. Podobně jako před čtyřmi lety kolekci Královský večer ji sestavil sám. Tentokrát došlo na rychlejší, bigbítové skladby a klíčem k jejich výběru opět nebyla pouze hitovost, ale spíše osobitost.
Podle čeho jste písně vybíral?
Pravda je, že Supraphon už všechno vydal. Je skvělé, že znovu vyšlo Kuře v hodinkách na elpíčku nebo obsažné krabice Déja Vu 1976-1987 a 1989-1996. A protože minule vyšly na výběru Královský večer balady, a poslední řadové album Ztracený podzim už je z roku 2010, tak jsme se domluvili, že tentokrát vybereme svižnější pecky. Chvilku to celé mělo i pracovní název Rock’n’Roll, ale pak jsme se shodli, že to je přece jen u nás vnímáno jen jako jeden ze stylů rocku, a pokorně jsme se vrátili k tomu staročeskému pojmu bigbít.
Píseň Životní režim, jejíž název nakonec kolekci pojmenoval, ovšem nepatří zrovna k těm největším hitům. Proč právě ona?
Protože jsem naopak uvažoval tak, že nejde o to, řídit se podle hitovosti. Takové kritérium mě nebaví. Smysl mi dávalo to, že si pořád myslím, že v repertoáru Etc… je hodně zajímavých skladeb, které stojí za to připomenout. Ostatně my jsme se v kapele nikdy nesnažili takto o muzice přemýšlet. Ten výběr je do značné míry osobní, chtěl jsem, aby na albu byly i skladby, které mi konvenují třeba dobrým textem nebo náladou, a přitom splňují prvotní charakteristiku – tedy jsou svižné. Na hity nebo to, co by si možná publikum přálo, jsem tentokrát, s prominutím, kašlal.
Takže ani například zastoupení osvědčených autorů textů, jako je třeba Jiří Dědeček, od kterého je ten titulní, nehrálo roli?
Ne, vůbec. S podobnými úhly pohledu jsem vůbec nekalkuloval, a ani mi nešlo o zastoupení například všech období. Je to čistě pocitové. Kdysi, když v rádiích nebylo moc na výběr a všichni jsme měli kazeťáky, dělali jsme si do auta vlastní výběry – tak aby i dlouhá cesta zpět, jako je ta z Ostravy nebo Bratislavy, lépe utíkala. Chtěl jsem, aby to to byl podobný výběr, který se bude například v autě příjemně poslouchat.
Vždy jste měl blízko ke zhudebňování básní. Objevil jste v poslední době nějaké pro vás zajímavé nové autory?
Přiznám se, že ne. Ale není to chyba mladých básníků, je spíš můj problém, že už nemám širší rozhled a přehled o tom, co vychází. Asi to i trochu souviselo s mými zdravotními problémy, kdy jsem nějaký čas měl trochu jiné starosti. Ale na druhou stranu i v těch dřívějších dobách jsem neměl potřebu něco cíleně vyhledávat. Vždy se mi to dostalo do ruky spíš náhodně. A vždy jsem také měl kolem sebe hodně lidí, které jsem považoval za básníky už v době, kdy to ještě nebylo tak zdůrazňováno. Třeba Vladimíra Mertu. Zároveň mi dávali k dispozici ze svých textů, cokoli se mi zamanulo. Speciální případ byl Josef Kainar. Jeho verše byly natolik melodické, že si o zhudebnění přímo říkaly. A jeho převody, protože to zdaleka nebyly jen překlady, starých bluesových textů, mě od začátku fascinovaly.
Nevyčerpali jste už tímto albem všechny vaše archívy?
Opravdu si moc nedovedu představit, kdyby mě teď někdo oslovil s nějakým dalším výběrem, co bychom na něj dali… Ale líbí se mi současná móda vinylových desek, kdy znovu mohou vycházet na elpíčkách starší desky, tak jako vyšlo Kuře v hodinkách a jednička. Tam určitě ještě je kam sáhnout. A je to dobrý důvod původní nahrávku zvukově remasterovat, anebo třeba udělat nově a pořádně obal, který kupříkladu měl být tenkrát jiný, ale někdo ho nepovolil.
Baví vás stále často koncertovat?
Baví. Jezdíme pořád, i když jsme to také trochu omezili. Teď máme tak pět koncertů za měsíc, ale ještě nedávno jsme jich mívali i třeba dvanáct. A jsem za ně rád. Co bych také jiného dělal? Jako důchodce chodil po Letné? Parky tam sice jsou pěkné, i hospody, ale hraní mě pořád těší víc.
(foto: Ivan Prokop)