Věra Špinarová: Odejít z města bylo jedno z nejlepších rozhodnutí
0 Redakce 23.12.2016Zpěvačka Věra Špinarová slaví své pětašedesáté narozeniny. Při této příležitosti nedávno vydal Supraphon výběrové album Zóna lásky. Je na něm jednadvacet balad a písniček o lásce.
Většina posluchačů se domnívá, že jste se narodila v Ostravě. A to 22. prosince roku 1951. Tento údaj je možné rovněž najít v jinak mimořádně spolehlivé a v mnoha ohledech jedinečné Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby. Ale prý je to trochu jinak.
Jsem s Ostravou tak neodmyslitelně spjatá, že vlastně nikoho ani nenapadne, že bych mohla být odjinud. Ale já přitom pocházím z jižní Moravy, narodila jsem se v Pohořelicích u Brna. Do Ostravy jsem se pak dostala s rodiči až v sedmi letech, když tam tatínek odešel jako horník za prací. Celý můj další život a hudební kariéra jsou už pak ale spojeny bezmála výhradně s Ostravou.
Od dětství jste se učila hrát na housle, od devíti na kytaru a ve čtrnácti letech poprvé zpívala s velkým orchestrem na akademii ostravských škol. V patnácti jste pak vyhrála krajské kolo talentové soutěže Májový křišťál ’66 a postoupila do celostátního finále, ve kterém jste nakonec obsadila páté místo.
Ano, to byly mé úplné začátky. To, že se taková soutěž vůbec koná, jsem objevila v nějakém časopise, myslím ve Květech. A přihlásila se. Ostravské krajské kolo se konalo v kulturním domě v Porubě a podmínkou bylo, že ze dvou písní musí být jedna sovětská. Něco jsem se proto naučila, ale už ani nevím, co to bylo za ptákovinu. A protože jsem na kytaru moc hrát neuměla a znala jen pár základních akordů, některé věci pro mě byly problém. Proto jsem si raději skládala písničky s pomocí těch několika akordů sama, jiné bych totiž zahrát zřejmě nedokázala. Pamatuju se, že jsem si tehdy pro soutěž složila melodii i slova písničky Já před tebou teď klečím… Tu jsem nedlouho poté rovněž nazpívala v ostravském rozhlase. Ale nějaký blázen začátkem sedmdesátých let rozhodl, že všechno, co není podle něj ideově v pořádku, se musí okamžitě smazat. Škoda, docela ráda bych si tu písničku po těch padesáti letech poslechla.
Prošla jste ostravskými skupinami Flamingo a Royal Beat, abyste se v roce 1968 stala zpěvačkou skupiny Majestic. Když pak v roce 1971 převzal otěže skupiny Ivo Pavlík, kapelu přejmenoval na Orchestr, respektive Skupinu Ivo Pavlíka. S touto formací jste pak strávila následujících bezmála patnáct let. Jaké byly?
Když Ivoš Pavlík objevil v repertoáru Mireille Mathieu zpívanou verzi téhle melodie nazvanou Un jour tu reviendrans, okamžitě ho nadchla. Já sice jeho nadšení příliš nesdílela, ale přesto jsem českou verzi v roce 1978 nazpívala za doprovodu Ostravského rozhlasového orchestru. Kdybych tuhle píseň dneska na svých koncertech nezapívala, měli by posluchači pocit, že jsem je o něco podstatného ošidila. Vlastně žádný koncert se bez ní neobejde, i když já bych se třeba obešla. Ale nejde to. Herec Jiří Sovák mi navíc před mnoha léty řekl: Kdyby měl každý zpěvák v repertoáru jednu jedinou píseň, u které by už při vyslovení jejího názvu bylo všem jasné, kdo ji zpívá, mohl by být šťastný. A vám se to podařilo. Když se řekne Jednoho dne se vrátíš, každý ví, že je to Špinarka. Takže dneska s pokorou říkám: Jsem šťastná, že mám tuhle píseň v repertoáru.
Po rozchodu s Ivem Pavlíkem jste zpívala se skupinou Speciál, s kapelou Notabene a také s kamarádskou formací Petarda Petra Šišky, se kterou jste nahrála dvě alba. Dnes vám stojí za zády kapela Adam Pavlík Band, kterou vede váš syn, hráč na klávesové nástroje, skladatel a současně potomek Iva Pavlíka Adam. Jak to vnímáte?
Kapela je nejen mladá, ale současně úžasná. A ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mám takovou spoustu dobrých starších písniček, že vlastně ani žádné nové nepotřebuji. Kluci jim jenom dají jiný drive, písně získají nový šmrnc a najednou vypadají jako aktuální novinky. Mám totiž k dispozici skladby, které lidé ani moc neznají a navíc v novém pojetí získají punc současného letopočtu. Jsem moc ráda, že se znovu dostanou na světlo světa a nezapadnou.
Dnes žijete nedaleko Ostravy, v oblasti mezi Bílovcem a Fulnekem. Jak se vám tam daří?
Myslím, že odejít z města bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Nejdřív jsem si myslela, že tu bývalou zemědělskou usedlost koupím a opravím jenom pro víkendové pobyty. Abych je tam mohla trávit s vnučkou Johankou, která se tehdy právě narodila. Letos v prosinci jí už bude čtrnáct. Ale když jsem si tam sedla a rozhlédla se po kraji, řekla jsem si: Tak odtud mě už nikdo nikdy nedostane! Udělaly se podlahy, koupila jsem postel a kamna – a už jsem se odtamtud nehnula. Je to zvláštní. Vždycky jsem byla městské děcko a na centrum Ostravy jsem nedala dopustit. A najednou jsem strašně ráda, že ten barák na venkově mám. Jsem totiž taková kvočna, chtěla bych mít celou rodinu pořád kolem sebe. A oni sem všichni rádi jezdí. K tomu kolem dokola nádherná příroda, absolutní klid, dva psi, kočka. Můžu si přát víc?