Spirituál kvintet: Vedle nás stáli dva prezidenti. To byl opravdu šok!
0 Redakce 7.4.2015Spirituál kvintet je zřejmě nejstarší česká folková kapela. V letošním roce slaví v plné síle pětapadesát let existence a vydavatelství Supraphon při té příležitosti nedávno poslalo na trh box s alby a bonusy skupiny, který má strohý název 55 let. Na otázky odpověděl spoluzakladatel Spirituál kvintetu Jiří Tichota.
Co supraphonská kolekce vlastně nabízí?
Je to zejména shrnutí toho období, kdy jsme nahrávali u Supraphonu a Pantonu. Spolu se Supraphonem jsme si řekli, že bude zajímavé postihnout právě ta dnes už nejhůře dostupná alba. Tahle myšlenka se mi moc líbila. Na můj návrh pak ještě přibyl bonus v podobě neúplného cédéčka současné sestavy Spirituál kvintetu s novými, dosud nenahranými písněmi a DVD s více než třemi hodinami nahrávek od té nejstarší po současnou sestavu kapely. A je tu i CD s vašimi úplně prvními nahrávkami.
Jsou posbírané ze starých vydaných nosičů, nebo jste je měl ve svém archivu?
Tak i tak. Většina z nich byla nahraná na různých singlech, ípíčkách nebo samplerech, na nichž se vyskytovalo více interpretů. K tomu jsem přidal pár rarit z našich prvních krůčků, které jsem měl doma na magnetofonových páscích. Ty se bez velkých úprav přetočily na desku. A opravdu je na nich poznat, že to jsou nahrávky starší než padesát let.
Jste sentimentální, když se takhle ohlížíte?
Sentimentální někdy jsem, to ke stáří patří. Snad si v tom ale příliš nelibuji. Musím říct, že ohlížení nebo, řekněme, účtování, to je pro mě radostné. Spirituál kvintet byl zpočátku ještě jako kvartet institucí příležitostnou. Vznikli jsme především pro naše vlastní povyražení a pobavení pár kamarádů. Naplnit tehdy pražské Divadlo Na zábradlí, kde jsme začínali, nebylo těžké, tam zase není tolik sedadel. A od tohoto soukromého bavení se Spirituál kvintet stal institucí, ze které žili rodiny členů po celou totalitu. A přežil i velmi kritické období po sametové revoluci, kdy se ukázalo, že už neplatí staré karty a rozdávaly se nové. My jsme patřili mezi ty party, které mohly dál hrát, protože měly komu. Aniž bychom se museli nějak zásadně přestrojovat. A tak to děláme dodnes. A pořád jsme pro řadu mých kolegů zdrojem obživy.
Jak těžká je to obživa?
Je to obživa se vším všudy. Na to, co je na věci těžké, jsme si zvykli. To je třeba cestování, nepohodlí nebo nutnost být k dispozici o sobotách, nedělích a svátcích. Jak zrovna osud zavelí. To cestování je náročné nejen proto, že se člověk unaví, ale i proto, že ten, kdo zrovna řídí, má v rukou osud dalších rodin. To je velká odpovědnost. V kapele jsme naštěstí nikdy neměli problémy s tím, že by třeba někdo pil a bylo nebezpečné sednout si k němu do auta. Ale kladů je určitě víc. Zaplať pánbůh, pořád jsme parta lidí, které baví stejná věc. A pořád máme potřebu setkávat se i mimo kapelu, třeba na oslavách narozenin. No a máme štěstí i na to, že na nás chodí lidi a taky je to pořád baví.
Supraphonský komplet obsahuje i album nahrané pro firmu Artia. Jak to s ním bylo?
Tohle album má zajímavý osud. Protože bylo určeno na export, natočili jsme ho v angličtině. Byly to anglicky zpívané spirituály, deska se jmenovala Every Time I Feel the Spirit. Její éra ale skončila velmi záhy. Rumunsko si objednalo sedm tisíc výlisků, jenže rumunská cenzura, když zjistila, že to jsou náboženské písně, ji Artii vrátila. Když se rozneslo, že desku bratrské Rumunsko odmítlo, už se nikdo neodvážil nabízet ji jinam. Tak to tenkrát chodilo. Album tak zůstalo v archivu až do Listopadu 1989. Později jsme se k němu vrátili a doplnili je o dalších šest písní, aby to vydalo na regulérní cédéčko Hallelu!
Jak vzpomínáte na své vystoupení s Václavem Havlem a Georgem Bushem v Praze?
To byla nečekaná věc. Že si s námi tihle pánové zazpívají, jsme nevěděli ještě ani to odpoledne, kdy jsme vystupovali na Václavském náměstí. Nikdo nám to neřekl, i když myslím, že to hudební publicista Jirka Černý věděl předem. On měl na starosti celé to odpoledne na Václaváku a chtěl po nás, abychom zazpívali písničku Jednou budem dál. My už jsme ji v té době nezpívali, měli jsme jí dost. Navíc jsme si říkali, proč máme Bushovi zpívat zrovna to, co v Americe slýchá od demonstrantů. Ale Jirkovi jsme vyhověli. Byli jsme na pódiu, přišel za námi nějaký muž v baloňáku a řekl: udělejte uličku, dodržujte odstup! Zeptali jsme se proč, on jen odsekl thank you, otočil se a zmizel. My jsme tedy drželi uličku a najednou žádný odstup nebyl, a vedle nás stáli dva prezidenti. To byl opravdu šok. A je zajímavé, pro mě až neuvěřitelné, jak je tenhle okamžik televizně zaznamenán. Existují záběry, jak Bush s Havlem z našeho pódia odcházejí, ale není jediný záběr, jak s námi pánové prezidenti na pódiu zpívají.