Michael Kocáb: Tvrdou hudbu mám nejraději
0 jsk 17.7.2014Povídali, že mu hráli, tak se jmenuje nová supraphonská kompilace složená z písniček a skladeb Michaela Kocába, skladatele, textaře, zpěváka a instrumentalisty. V plánu toho ale má mnohem víc, včetně nových skladeb Pražského výběru. A 28. července oslaví šedesátiny.
Jsou na výběrové desce nějaké písně, o nichž lze mluvit jako o hitech?
Ano, písně Stáří, S cizí ženou v cizím pokoji, Sebastián, Rasisti, Penzion svět, Pražáci, Prachy, Karel nese asi čaj a další. Ale třeba písnička Nejdřív je tréning, kterou jsem také psal pro Jiřího Korna, už tak známá není – a mně osobně se líbí víc než Karel. Málo známé jsou třeba písničky, které jsem psal pro Evu Olmerovou nebo Marthu Elefteriadu. Nebo píseň Náš chléb, kterou složil Tomáš Kympl u příležitosti smrti Edy Pergnera. Možná ji nezná ani Edova dcera…
Evu Olmerovou jste zachytil v poslední fázi její kariéry.
Tenkrát jsem byl mladý a ve fenoménu Eva Olmerová jsem se moc neorientoval. Měl jsem mylný pocit, že jsem přidal dvě desky k její obří produkci. Když se ale podíváte na Evinu diskografii, zjistíte, že jejích řadových alb je málo, jestli pět, tak je to moc, a z toho jsou dvě se mnou. Olmerová byla úžasná a mrzí mě, že jsem si ji víc neužil. Ale dělali jsme, co jsme mohli. Vytvořili jsme dvě desky, víc toho už asi nešlo. Došlo mezi námi k úžasnému propojení, hodně jsme se skamarádili a dodnes za to jsem vděčný.
Na čem jste pracoval nejraději?
Hodně rád jsem dělal Pražský výběr v jeho nejslavnější sestavě, to znamená s Pavlíčkem, Čokem, Hrubešem a Kryšpínem. Rád jsem dělal Odyssea, to pro mě byl velký zážitek. Stejně tak různou filmovou muziku, třeba s Věrou Chytilovou, Jurajem Herzem nebo Jiřím Bartou. A také Aftershocks, tedy desku s Proudfootem, Donatim a Sheehanem.
Jaké místo ve vašem srdci tenhle projekt má?
Aftershocks pokládám za vrchol své rockové hudby. Má dokonce úspěch i v Americe – spoustu posluchačů tamních rádií a zatím přes tisícovku skalních fanoušků. Muzikanti, se kterými jsme desku nahráli, jsou fantastičtí. Album přitom přišlo na svět netradičním způsobem, všichni čtyři najednou jsme se nikdy nesešli. Ale postupně se dostavuje i spolupráce, řekněme, standardnějšího typu, vznikají třeba nové videoklipy. Z tohoto projektu mám obrovskou radost.
Je pravda, že čím jste starší, máte raději tvrdší muziku?
Je, i když je to paradox, a na Aftershocks je to vidět. Ale musím říct, že k tvrdší muzice jsem tíhl vždycky. Když si třeba vezmete jednu z mých prvních skladeb Čerpadlo, tak ta je už na svou dobu hodně tvrdá. Během své kariéry jsem byl postupně vtahován do různých světů, které mou osobnost předváděly v jiném světle, třeba v tom šansonovém, ale mé prapůvodní inklinace směřuje k tvrdé hudbě. I k heavy metalu a dalším tvrdým žánrům.
Co máte v plánu pro nejbližší období?
Dodělávám album na půdorysu bývalého Pražského výběru II, na kterém se objeví i řada hostů, třeba Matěj Ruppert, moje dcera Natálka a další. Ještě letos bychom měli začít točit novou řadovou desku s Pražským výběrem; tedy – musíme ji začít točit! Na podzim budu mít se zlínskou filharmonií dva spíše šansonové koncerty. A do toho všeho připravujeme Aftershocks 2. A v příštím roce bych chtěl s Aftershockem objet pár festivalů. Je toho dost.