Xavier Baumaxa: Na Stodole na mě pokřikovali, ať hraju country
0 jsk 23.8.2013Xavier Baumaxa vydal na jaře dvojalbum Dawntempo. Na jedné desce zpívá sólově, na druhé se ve stejných písničkách obklopil kapelou. Částečně se považuje za písničkáře, ale tvrdí, že na svých hudebních krocích opakovaně dokládá, že to tak není.
Hraješ sólově, s Hněddými smyčci, na albu Dawntempo ses představil s kapelou. Zdá se, že hudbou žiješ. Přitom jsem měl dlouho pocit, že je to pro tebe spíš relax, legrace…
Naopak, jsem v tom hodně ponořen. Muzika je úžasnávěc. Mám souseda sochaře, se kterým se bavíme o umění a různých jeho formách. Došli jsme ke společnému názoru, že muzika je nejvíc. Text je sice konkrétní, ale muzika je něco abstraktního. Každý si při ní může představovat, co chce. Kór při instrumentální hudbě.
Jsi písničkář?
Možná částečně. Když hraju sám s kytarou, asi písničkář jsem, ale opakovaně na své práci dokládám, že nejsem jenom jím. Písničkář je podle mě ten, jehož skladby se hrajou u táboráku. Z mých písniček se tam možná hraje Pažitka, ale jinak asi nic. Musím se také přiznat, že moc nemusím folkaře, je to podle mě trochu sekta. A jedna z nejhorších věcí je pro mě country, to už je echt sekta, která mi vadí.
Jak to?
Když jsem hrál v Náměšti na Hané na folkovém festivalu, přišel si někdo stěžovat ke zvukaři, že zpívám sprostě a ať mě vypne. Na Stodole Michala Tučného došlo loni dokonce k bitce. Hrál jsem ve dvě odpoledne svůj set a někteří na mě začali pokřikovat, ať hraju country, že přišli na country. Jednoho vyvedli, ale další se dostal pod pódium a sápal se na mě. Já si říkal, že dohraju a vezmu ho kytarou. Chudák kytara… Ochranka ho ale pak strhla na zem a nakonec se strhla bitka, při které se countrysti porvali s ochrankou kvůli mně a tomu, že nehraju country. Tohle publikum je pro mě sekta, která je méně tolerantní než třeba rockové publikum. To je z mých zkušeností nejtolerantnější.
Vím, že jsi do určité míry provokatér. Užíval sis tu blamáž na Stodole Michala Tučného?
Spíš jsem se styděl za to, kam jsem to vlezl. Nechápal jsem, proč mě tam vlastně zvali.
Vystupoval jsi už s několika jinými umělci, například s Evou Pilarovou nebo Danem Bártou. Máš v tomto ohledu nějaké další přání?
Kromě Evy Pilarové a Dana Bárty jsem stál na jednom pódiu s Otou Klempířem, což bylo skvělé. Hrál jsem i s Lenkou Dusilovou na šňůře po divadlech. Mám ji moc rád. Měla hostovat i na mé desce Dawntempo, ale nakonec se mi to koncepčně nehodilo. Ona a Dan Bárta jsou pro mě absolutní česká špička, pokud jde o vokální projev a muzikantství.
Hodně rád mám i Buty, Vltavu, Prago Union, J.A.R., Wohnout, The Switch nebo Krucipüsk. Poslouchám spoustu hudby a nevadilo by mi, kdybych s těmihle lidmi někdy něco udělal. Nic ale neplánuju. Když něco stvořím a chybí mi v tom někdo, kdo určitou věc umí lépe než já, a cítím, že by tam mohl být, tak ho oslovím. Buď to vyjde, anebo ne. Nesmí to však být spolupráce za každou cenu.
Odmítl tě už někdo?
Před třemi lety jsem oslovil Hanu Hegerovou. Snažil jsem se ji přemluvit k hostování v písničce Muž, který prohrál. Protože to ale odmítla, tak už jsem nikoho jiného neoslovoval. Odmítl mě i David Koller a s Markem Ebenem jsme se nakonec také nedomluvili. Byl ale velice vstřícný.
Spousta umělců touží po spolupráci s Karlem Gottem. Ty také?
Gott je interpret, který má skvělý hlas. Při poslechu jeho písničky Jdi za štěstím jsem si ale udělal jeho definici. Karel Gott je celoživotní chodec za štěstím, z jehož úst po celou dobu jakožto kariérní milníky vypadávají pozlacené srágory. Nejlepší, co pro něho mohu udělat ze své pozice, je, že ho pochopím a odpustím mu. To je můj postoj ke Karlu Gottovi.