Jonas Jonasson: Se žvýkacím tabákem zase začnu, až mi bude sto let
0 Petr Hašek 20.9.2012Bývalý švédský novinář a televizní producent Jonas Jonasson ve své románové prvotině „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel” vypráví o veselém útěku a životním příběhu muže, který se sice nikdy nezajímal o politiku, ale přesto byl vždy nějak zapleten do velkých historických událostí 20. století.
Německý Stern román hodnotí jako „bláznivou knihu překonávající všechna očekávání” a respektovaná kritička Kristina Austingová shrnula své dojmy slovy: „Pravý čtenářský požitek. Každá věta má své místo. Tolik slovního a situačního humoru na jednom místě! Knihu jsem zhltla na jeden zátah a smála se na celé kolo.“
Jenom ve Švédsku se knihy prodalo přes jeden milion výtisků. Rekordních prodejů román dosahuje i v Německu – téměř milion kopií za necelý rok od vydání. Stejný ohlas a úspěch má ale i ve Francii, Itálii, Holandsku. Práva na vydání putovala do 35 zemí.
V České republice se kniha začala prodávat dnes. Vydavatel Panteon poskytl dlouhý rozhovor s autorem Jonasem Jonassonem, ze kterého vybíráme.
Z vaší knihy to vypadá, že život může začít ve sto letech, obecně kdykoliv chcete.
Myslíte, že to tak je?
Myslím, že nikdy není pozdě vylézt z vlastního okna, pokud to tak má být. Má matka, které je 83 let a je na vozíčku, mi minulé Vánoce řekla, že v příštím životě pojede na safari do Afriky. O pár měsíců později jsme to spolu prožili. Už v tomto životě.
Jak si sám sebe představujete ve sto letech?
Ze zdravotních důvodů jsem vloni skončil se ’snusem’, žvýkacím tabákem. Slíbil jsem si, že s tím zase začnu, až budu mít sté narozeniny. Těším se na to. Jsem si jistý, že si dám i whisky. Doufám, že ve všech ostatních ohledech bude všechno jako dnes. Budu na venkově mluvit v kurníku s kuřaty. Doufám, že budu stejně nebojácný jako Allan Karlsson. Ale na rozdíl od něj se budu stále zajímat o politické a společenské otázky. A možná bych měl udělat turné po školách a univerzitách, abych vysvětlil teenagerům, že život je dobrodružství, které stojí za to žít. A že ještě nic neviděli.
Proč jste se rozhodl skončit s novinařinou?
Pracoval jsem do úmoru šest i sedm dní v týdnu, deset až šestnáct hodin denně nejméně dvě dekády. Jednoho dne toho bylo příliš. Myslel jsem, že to je infarkt, ale doktor mě uklidnil. „Jen se brzy upracujete k smrti, to má jednoduché řešení. Nechte své práce.” Tak jsem toho nechal. Prodal jsem svoji velmi úspěšnou mediální agenturu a stal se multimilionářem. A zjistil jsem, že jsem ztratil identitu. Byl jsem nikdo. Musel jsem proto udělat něco se svým rukopisem o tom staříkovi. Kdyby se mi alespoň podařilo vydat, mohl bych si aspoň říkat autor. Jeden milión kopií, třicet pět zemí na překlad, filmové zpracování. Jsem za to samozřejmě vděčný. Důležité na tom bylo být publikován a získat zpět identitu. A ten prodejní úspěch? To je moc hezký bonus.
Jak vás napadlo psát o stoletém muži? Je to neobvyklá postava.
Nevím, jak to přesně začalo, ten nápad začal vznikat před mnoha lety. Chtěl jsem v té době zaznamenat několik příběhů. Staříka jsem začal psát proto, že jsem se zamiloval do toho názvu: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Kdybych ho neměl, určitě bych si takovou knihu musel koupit, abych zjistil, co se stalo potom.
Jste tak podnikavý, jako byl Allan, když byl mladší?
Možná jsem takový byl, když jsem byl mladší. Pamatuji si, jak jsem si vzal půjčku dvacet tisíc korun, abych si koupil vůz Mitsubishi. Druhý den jsem ho za sedmnáct tisíc prodal a odjel s kamarádem do jihovýchodní Asie. Jenže jsem skončil v Tokiu a vzal místo španělského číšníka. Mluvil jsem plynně španělsky a Japonci nepoznali rozdíl. Pak mi došly peníze a jel jsem domů. Tam mi zbyl jen ten úvěr na dvacet tisíc.
Co byste dělal ve sto letech, kdybyste měl možnost „vylézt z okna”?
Myslím, že jsem něco takového v životě několikrát udělal. Nyní by to pro mě bylo zůstat tam, kde jsem se svým synem, kurníkem a kočkou. Každou sobotu odpoledne navštívit saunu ve vesnici a sedět vedle starých mužů, jen abych věděl, co se děje v sousedství. Ale myslím, že hodně lidí by mělo možnost, že vylezou z okna, opravdu zvážit. Předpokládám, že žijeme jenom jednou, nemůžu si být jistý, ale věřím tomu. Myslím, že jakmile se sami sebe zeptáme: „Neměl bych…?”, tak odpověď zní: „Ano.” Jak jinak byste se měl dozvědět, že jste to neměl dělat?
Mnozí zmiňují, že vaše kniha je ovlivněna Rabelaisovou knihou Gargantua a Pantagruel, Voltairovým Candidem nebo Haškovým Švejkem. Je hlavní postava Allana Karlssona některou z těchto knih ovlivněna?
Rozhodně mě ovlivnil dobrý voják Švejk. Když na něj přijde, nemůžete jistě říct, jestli to byl nejhloupější člověk první světové války, nebo jestli byl jediný, kdo rozuměl, o co šlo. To samé se dá říct o mém Allanovi. Ostatní vlivy jsou možná někde v pozadí.
Jaké jsou vaše další plány?
Staříka mám opravdu rád. Napsal jsem knihu, kterou bych si sám rád přečetl. Můj krátkodobý cíl je to zopakovat. Moje nová kniha bude k publikování ve Švédsku připravená tento rok. Hlavní hrdinka je černoška z Jihoafrické republiky. Začíná v blátě Soweta. Do konce dne ale změní svět vzhůru nohama, jako to už jednou udělala Allan.