Michal Hrůza: Pokud chceme něco změnit, musíme začít u sebe
0 Redakce 17.4.2012Noc je název alba, které v pondělí vydal zpěvák Michal Hrůza. Je to první část z chystaného dvojalba Noc a Den. Jeho druhá část, Den, by měla vyjít zhruba do roka a půl. Jestliže Noc přináší písničky temnější a volnější, Den nabídne sérii skladeb spíše veselejších. Michal Hrůza nyní představuje novinku Noc.
Na albu je deset písniček včetně coververze od skupiny Mňága & Žďorp Myslel jsem si, že je to láska. Není to na jedno regulérní album málo skladeb?
Myslím si, že udržet pozornost posluchače čtyřicet minut je maximum, takže to podle mě málo není. Taková je realita, doba je zrychlená a čtyřicet minut trvající album stačí. Původně jsme si mysleli, že vznikne kratší deska. Pracovali jsme s konceptem dvou minialb, která
by měla kolem třiceti minut. Potom jsme ale dospěli k závěru, že by se to fanouškům špatně vysvětlovalo a oni by mohli mít pocit, že půlhodinová deska je málo. Čtyřicet minut je podle mě optimální hrací doba na to, aby deska posluchače bavila, udržela jeho pozornost a on ji vyslechl celou.
Je album koncepční?
Kromě konceptu dvojalba Noc a Den, kdy nyní vyšla část nazvaná Noc a album s názvem Den vyjde zhruba do roka a půl, na desce žádný jiný koncept není. Není to příběh jednoho hrdiny, který má deset částí, tedy deset písniček. Dalo by se ale říct, že konceptem té desky je pocit, který z ní je. Mám na mysli atmosféru noci.
Poprvé na tvé sólové desce nejsi stoprocentním autorem všech písniček a textů. Proč?
Začal jsem důvěřovat jiným autorům, především těm, které znám. Týká se to ale stoprocentně pouze textů, protože na mých předešlých deskách se už jiní autoři hudby objevovali. Jedna písnička, na které jsem se nepodílel, je Ukolébavka. Hudbu napsal Aleš Zenkl, můj baskytarista a producent, text Xindl X. Na albu je i coververze od Mňágy a Žďorp, která je dílem Petra Fialy. Že může být příjemné se na skladbě nepodílet, jsem zjistil, když mě před časem oslovil textař Tomáš Roreček, jestli bych nenazpíval jednu písničku pro album Připraveným. Bylo to autorské album jeho týmu, na němž písničky zpívali vybraní zpěváci. Bavilo mě to, a nejvíc to, že musím najít správnou polohu přednesu. U Ukolébavky jsme ji hledali dost dlouho. Nakonec jsme přišli na to, že nejlepší bude strohé sdělení.
Půjdeš cestou spolupráce s jinými autory i dál?
Radost z psaní písniček je úžasná věc a já se o ni nechci připravit. Nebude mi ale vadit, když na dalších deskách budou dvě tři písně od někoho jiného.
Předposlední na albu je skladba Slunce bylo krásné. Je to taková lehce depresivní věc, pěvecká poloha, kterou od tebe neznáme. Kde se vzala?
Máš pravdu, je to zvláštní písnička. Když vznikal soundtrack k filmu Lidice, zúčastnili se ho různí interpreti a kapely. Byl jsem požádán, jestli bych nenapsal písničku pro Lucii Bílou. Když jsem skladbu napsal, pracovně jsem ji nazpíval, aby Lucka měla jakousi představu, jak by to mohlo vypadat. Ona jí nakonec nazpívala moc pěkně. Pavel Karlík, se kterým jsme tuhle skladu natočili mi pak řekl, že v té takřka polopracovní verzi je něco zvláštního a silného. Myslel si, že by byla škoda, kdyby ji v mém podání nikdy nikdo neslyšel. Proto jsme se rozhodli zařadit ji na album Noc.
Nazpíval jsi ji znovu?
Ne, je to ta původní, v podstatě pracovní verze. Myslím si, že na albu Noc je to okamžik, který symbolizuje ten nejhlubší bod – dno.
Písnička J. P. je o Janu Palachovi. Mohu se domnívat, že vzhledem ke svému tématu také souvisí s prací na muzice k filmu Lidice?
Nepřímo ano. Pustit se do práce na filmu typu Lidice sebou přináší i pochopitelnou pokoru a úctu k takhle velkým tématům. Říkal jsem si, jestli mám vůbec na to se do toho pustit. Přistupoval jsem k tomu s maximální odpovědností a zjistil jsem, že přijmout takovou
výzvu je těžké, ale i úžasné. Když mě později oslovil Honza Poukar, že by chtěl vybudovat muzeum Jana Palacha v jeho rodných Všetatech a že by byl rád, kdybych se spolu s ostatními nějak pokusil jeho myšlenku podpořit, neváhal jsem a souhlasil. Když jsem potom psal texty, na jednu píseň našeho klávesáka Karla Heřmana mi najednou přišlo zajímavé to zkusit. A nějak to začalo fungovat. Určitě mě k tomu nápadu inspiroval i již zmíněný Honza Poukar, kterého napadlo, složit o Janu Palachovi píseň. Je zajímavé, že v té době jsme se dozvěděli o filmu Hořící keř o Janu Palachovi, který se začal natáčet. Zřejmě má být opět odkaz Palacha v současné společenské situaci nějak připomenut. Takže vlastně práce na hudbě k filmu Lidice mně dost možná pomohla k tomu, že jsem se pokusil i o píseň na téma Jana Palacha. Rád bych ještě zdůraznil, že jsme se maximálně snažili tuhle píseň nijak zvlášť netlačit a mediálně na ni neupozorňovat. Byli bychom rádi, kdyby si ji lidé našli sami, a pokud by někoho zaujala, třeba o ní řekne někomu dalšímu. Tímto chci říct, že jediný rozhovor, v němž se o ní zmiňuji, je právě teď a jednou v pořadu noční proud, kde si jí všimla redaktorka Jitka Benešová.
Skoro mám pocit, jako by hudba a soundtrack k filmu Lidice svým způsobem předurčovaly ráz alba Noc…
Možná to tak trochu je, ale rozhodně to není nic cíleného a prvoplánového. Na Lidicích jsme dělali intenzivně sedm měsíců, takže se tam určitě něco odrazilo. Nejsou ale na nové desce zdaleka jen ponuré písně, spíš naopak.
Je tam i písnička Laura Palmer, která je o dívce z filmu Twink Peaks. Má tahle skladba také svůj příběh?
Původně byla určena jen pro absolventský film jedné francouzské studentky FAMU. Náhodou jsme se setkali v jedné hospodě. Dali jsme se do řeči, ona mi řekla o svých plánech a já jí na její dotaz nabídl písničku pro její film. Objevila se v něm v titulcích, ale jen v krátké verzi. Na albu Noc je jinak zaranžovaná a dopsal jsem k ní ještě dvě sloky.
Písnička Plamen je tvůj duet se zpěvačkou Anetou Langerovou, se kterou spolupracuješ již delší dobu. Co pro vaši spolupráci znamená?
Je to její prozatímní vyvrcholení. Děláme spolu řadu let, občas jsme si někde zazpívali, ale oficiálně jsme společně nic nenatočili. Plamen je písnička, v níž jsme se konečně dopracovali k duetu. Zapadá to i do tradice duetů na mých sólových albech. Na první desce jsem zpíval s Lenkou Dusilovou, na druhé s Katarínou Knechtovou, teď s Anetou.
Máš na albu své favority?
Nechtěl bych žádnou skladbu nějak zvlášť vyzdvihovat, protože k nim mám stejný vztah, jako má otec ke svým dětem. V určité rovině je pro mě ale nejdůležitější písnička Intuice. Je o tom, že pokud bychom byli rádi, aby se něco změnilo, nemůžeme to začít ovlivňovat ničím jiným, než uvědoměním si hodnoty svých blízkých a vlastně i úcty nás samotných.
V úterý 17. dubna pokřtíte své nové album v pražském Lucerna Music Baru. Kdy vyjedete na koncertní turné?
Na křtu odehrajeme z nové desky jen několik písniček, protože je lidé ještě nebudou znát. V létě nás čekají koncerty na festivalech a na turné k albu vyrazíme na podzim. To už budou lidé desku znát víc a budeme moci hrát větší množství nových skladeb.
JAROSLAV ŠPULÁK