Nezlob se, ale… Hymny by měli zpívat odpovědní
0 Redakce 25.1.2012V roce 2004 v přímém televizním přenosu finále ligy amerického fotbalu SuperBowl zahlédlo několik milionů diváků u obrazovek obnažené ňadro zpěvačky Janet Jackson. Nebyl to sice moc hezký pohled, navíc v přímém přenosu velmi krátký (v Americe se podobných excesů všichni odpovědní děsí, a tak režisér záběr urychleně „střihl“), byl to ale do té doby největší skandál, jaký finále prestižní soutěže zažilo. Celé kauze se začalo říkat Nipplegate (od slova „bradavka“) a pod tímto názvem na ní mnozí dodnes vzpomínají. Někteří s úsměvem jasným, jiní s úsměvem nahořklým.
Nyní Amerikou hýbe nový skandál, který je dobrým dokladem toho, že naživo by si měli troufnout zpívat jenom opravdoví borci, zvláště jde-li o tak závažnou skladbu, jakou je americká hymna. V neděli se v roli jejího interpreta představil zpěvák skupiny Aerosmith Steven Tyler. Celá věc se udála před prvním zápasem finálové série AFC Championship mezi Baltimore Ravens a New England Patriots ve Foxboro ve státu Massachusetts.
Tyler nasadil a zazpíval tak otřesně a křečovitě, že diváci během jeho výkonu bučeli a pískali a někteří fotbalisté se prý dokonce rozplakali. Americká média napsala, že byl prostřednictvím svého výkonu ještě obscénnější než Janet Jackson, a ptala se, proč se prezentace státní hymny ujal právě on, rocker, o kterém se již delší dobu tvrdí, že jeho hlasové možnosti jsou dávno za zenitem a kvalitami minulosti.
„Tak otřesný zpěv hymny měl navnadit sportovce k dobrým výkonům?“ ptal se ve svém sloupku sportovní komentátor Skyp Baylees. „Měli mu dát kytaru, aby zakryla to nepředstavitelné kvílení.“
Přes všechnu úctu, kterou k Tylerovi chovám, dlužno uznat, že to, co před sedmdesáti tisíci diváky na Gillette Stadium a statisíci dalšími u televizních obrazovek předvedl, je trestuhodné. Nejde totiž ani tak o to, že pokazil americkou hymnu, to je nám tady ve Střední Evropě vcelku jedno. Jde spíš o to, že v době, kdy je rocková hudba rozcupována i těmi, kteří se k ní odjakživa hlásili, kdy nevykazuje žádnou nápadnou životaschopnost a kdy jedna impotentní deska stíhá druhou, selže v tak důležitém momentě někdo, kdo dlouhá léta byl rockovým věrozvěstem.
Soudím také, že zpěváci, kteří nejsou s to v daný okamžik dobře zpívat živě, by se o to vůbec neměli pokoušet. Tyler na to ale nedbal a udělal ostudu jak sobě, tak rocku jako fenoménu.
Není to aktuálně jediný lapsus. Pokud nebudeme počítat občasné matné výkony zpěváků při koncertech, kdy kvantita vystoupení (a tedy výše následného zisku) převyšuje mnohdy kvalitu samotné produkce, je tu vánoční trapas Cee Lo Greena. Tenhle americký tlouštík sice není rockovým bardem, dokonce jsem přesvědčen, že je v současné době přeceňovaný a za pár let toho po něm moc nezbude, pokazil nicméně Lennonovu slavnou Imagine. Zpíval ji loni o svátcích na Time Square v New Yorku, také v přímém televizním přenosu a také žalostně.
Zpět k hymnám. Zpěvačka Sisa Sklovská loni nemile překvapila slovenské hokejové fanoušky, když při zahajovacím ceremoniálu mistrovství světa zpívala tak vehementně, že halu opanovaly hlavně její nádechy (zpívala bez hudebního doprovodu) a domácí fanoušci pak rozladila i tím, že spletla text. Na kritiku reagovala slovy: „Ráda bych si poslechla, jak by to zazpívali oni,“, což je zcela absurdní, protože oni kritici nejsou profesionální a za své výkony placení zpěváci.
Christina Aguilera loni při finále SuperBowlu zase zapomněla text americké hymny a vytvořila si operativně nový. Místo pasáže „O’er the ramparts we watched, were so gallantly streaming,“ zazpívala „What so proudly we watched at the twilight’s last gleaming“, což bylo špatně. Finále Super Bowlu sledovalo na stadiónu v texaském Arlingtonu 100 tisíc diváků a u televizních obrazovek přibližně 100 miliónů dalších.
V březnu roku 2003 Helena Vondráčková zkrátila naživo fotbalovým Němcům hymnu z osmi slok na šest. Před přípravným utkáním národního týmu s Litvou v roce 2008 na Slavii zase Českomoravský fotbalový svaz, respektive jeho odpovědný pracovník, soupeře zaměnil se sousedním Lotyšskem a na uvítanou mu pustil lotyšskou národní hymnu. Není divu, že to hosté nesli nelibě a se značným rozčarováním.
Upřímně řečeno, my bychom si asi také těžko zvykali na to, že nám někde slavný zpěvák zpackal hymnu.
JAROSLAV ŠPULÁK