ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 5287 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Video na PLAY.CZ: Z Hradu zazněl Requiem Antonína Dvořáka

0 Redakce 8.6.2011

V úterý 14. června se ve svatovítské katedrále na Pražském hradě uskutečnil unikátní koncert, na němž zazněl Requiem Antonína Dvořáka. Na PLAY.CZ vám nabízíme záznam tohoto jedinečného vystoupení. 

Antonín Dvořák – Requiem  

14. června 2011, úterý, 19:30, katedrála sv. Víta
 
Dagmar Vaňkátová – soprán
Edita Adlerová – alt
Václav Lemberk – tenor
Tomáš Jindra – bas
Josef Kšica – dirigent
Pražský katedrální sbor
Teplická filharmonie

„Dá-li pánbůh a půjde to tak dále, bude to něco…“ napsal Antonín Dvořák (1841–1904) příteli Jindřichu Geislerovi v polovině ledna roku 1890. V dopise mu oznamuje, že začal komponovat rekviem, které později ponese opusové číslo 89.

Ke kompozici mše za zemřelé se skladatelé uchylují zpravidla v mezních životních situacích nebo na základě vnějšího stimulu. U Antonína Dvořáka tomu tak nebylo – jestliže se na prahu padesátky zamyslel a bilancoval, musel být spokojen. Jeho hudba se hrála po celém světě, patřil k nejuznávanějším hudebním tvůrcům doby, doma i v cizině se mu dostávalo oficiálních poct, své řemeslo suverénně ovládal a inspirace jej neopouštěla. Slyšíme-li přesto v Requiem jistý smutek, jde o vyrovnaný pocit člověka, který se již potkal se smrtí blízkých, ale to jej nepřiměje k zoufalství či rezignaci. Pro Dvořáka znamenala smrt to, co pro každého hluboce oddaného křesťana: začátek nového, věčného života.

Rozměrných vokálně-symfonických děl měl Dvořák v době komponování Requiem za sebou již několik: Stabat Mater op. 78, s níž slavil triumf v Londýně, kantátu Svatební košile op. 69 komponovanou pro festival v Birminghamu, oratorium Svatá Ludmila op. 71 objednanou festivalem v Leedsu. Anglie, země s mohutnou tradicí sborové tvorby, tedy nejenže byla Dvořákovi branou ke světové proslulosti, ale rovněž stimulovala jeho tvůrčí schopnosti na tomto poli. Také Requiem je výsledkem objednávky z Birminghamu – i když původně skladatel dostal nabídku zhudebnit Gerontiův sen, báseň Johna Newmana. Dvořák pravděpodobně cítil, že kvůli své omezené (i když slušné) znalosti angličtiny by asi nedosáhl kýženého vystižení hloubky a emocionality Newmanovy mystické poémy (té se o devět let později s úspěchem chopil Edward Elgar) a vybral si text jiný, univerzální, text, k němuž se obracela dlouhá řada skladatelů před ním i po něm.

Komplikovanou strukturu díla trvajícího půl druhé hodiny stmeluje čtyřtónová hudební myšlenka, jež se prolíná celou skladbou. Ta má původ v chorálním introitu ve mši „pro defunctis“ a objevuje se i v jiných dílech od doby J. S. Bacha. Úvod Requiem citují po Dvořákovi i další čeští skladatelé: Josef Suk jej nechává zaznít v symfonii Asrael, Bohuslav Martinů v symfoniích č. 3 a 6.  Tento motiv charakterizují stísněné půltónové postupy a rytmická neurčitost, sugerující otázku po smyslu života a smrti. Dvořák jej nechá v průběhu skladby uvádí v nesčetných variantách téměř dvěstěkrát.

V kompozici najdeme jak momenty prosté a upřímné hudební krásy, například tklivé Pie Jesu, tak hudbu znějící až triumfálně jako fuga Quam olim Abrahae nebo dramaticky vystupňované úseky jako začátek Confutatis maledictis. Pozoruhodná je vrcholná závěrečná část Agnus Dei, kde dojde k rozpojení vokální a orchestrální složky: zatímco sólisté a sbor ve velké gradaci, končící slovy „Et lux perpetua luceat eis“, zpívají v očistném a slavnostním B dur, orchestr klesá v bezútěšném opakování základního motivu v b moll do hlubin.

Na Requiem pracoval Dvořák po dobu deseti měsíců, od ledna do října 1890. V té době skladatel hojně cestoval, navštívil Moskvu či Londýn, a tak některé části vznikaly přímo ve vlaku. Requiem mělo světovou premiéru v rámci festivalu v Birminghamu, s velkým úspěchem ji tam řídil sám skladatel. Na domácí půdě bylo dílo poprvé hráno 12. 3. 1892 v Olomouci. Nesmírný melodický talent, harmonická vynalézavost a instrumentační barevnost spolu s hloubkou výpovědi činí z Dvořákova Requiem vrcholné dílo své epochy i nadčasový umělecký počin.

Dita Hradecká