Frank Zappa: Nikdy nedělejte pitomce, pokud vám za to někdo nezaplatí doopravdy hodně peněz
0 Redakce 21.12.2010Většina lidí, které považujeme za geniální, prý uznává Franka Zappu jako génia. Nakonec, ať použijeme jakékoliv kritérium na měření geniality, nejspíše podle každého vyjde, že je použití tohoto pojmu v jeho případě skutečně opodstatněné.
„Nikdy jsem o sobě netvrdil, že jsem podivín. Vždycky to byli ostatní lidé, kdo mě označovali za podivína.“
Frank Zappa (21.12.1940 – 4.12.1993)
Zappa byl nesmírně plodný skladatel. Zanechal světu více než sedmdesát alb a nemalé množství filmových soundtracků. Odvážně experimentoval, jak na poli rockové, jazzové a elektronické, tak i orchestrální hudby. Legitimoval satiru v hudbě a k tomu s chutí parodoval další muzikanty, kteří sami sebe brali příliš vážně.
Pro většinu svých obdivovatelů byl Frank mnohem více, než jen hvězda showbusinessu. Byl ikona. Jeho samotného nervoval mesiášský zápal, jakým byl brán. Vlastně jej málokdo dokázal skutečně pochopit. Pro Franka byly texty a hudba stejně důležité a otevřeně se přiznával, že mu vadí, když publikum podceňuje některou z těchto složek (což byl a je obvyklý případ). „Témata jsou tak pečlivě volená, že mi rve srdce, když se do nich lidé nezaberou a nevidí všechny úrovně, které vkládám,“ říkal muzikant. Naopak, hudba pro něj nebyla jen prostředkem k prezentování idejí, jak se někteří domnívali. Ničemu ji nepřizpůsoboval a nedělal s ní kompromisy. Nenáviděl pravidla a konformismus. Vášnivě hájil práva umělců na svobodu projevu. S touto causou vystoupil také před americkým kongresem. Pětadvacáté výročí od této události bylo právě v září letošního roku připomenuto odhalením bronzové busty Franka Zappy (repliky vilniuské sochy) u knihovny v jeho rodném městě Baltimore. Byl to dar z Evropy, kde se umělec vždy těšil většímu respektu, nežli doma ve Spojených státech.
Letošní rok se pojí i s dalším, ještě významnějším výročím. 21. prosince by se Frank Zappa dožil sedmdesáti let. Ve svých necelých třiapadesáti letech však podlehl rakovině prostaty. Zanechal velké množství rozpracovaného nedokončeného materiálu. Údajně však neodcházel ze světa pln sentimentu, nýbrž s pocitem, že jej už nemá co ohromit či překvapit.
Zato sám Frank nepřestává udivovat společnost a získávat si nové ctitele. Naštěstí jsou tu pořád lidé, v nichž vzpomínky na Franka stále žijí a kteří se starají o to, aby jeho tvorba a myšlenky neupadly v zapomnění. Dva z nich, manželka Gail a mladší syn Ahmet umožnili dokonce trochu nahlédnout i na to, jak se Frankova nekonformní osobnost projevovala v soukromí.
Gail Zappa: Manželství s Frankem bylo docela nekonvenční
„Pokrok není možný bez odchýlení se od norem.“
Frank Zappa
Od smrti Franka dohlížíte na produkci a vydávání jeho nahrávek. Vedete společnost Zappa Family Trust, pod níž spadají labely Zappa Records, Barking Pumpkin Records, Vaulternative Records, které Váš manžel svého času založil. S jakým množstvím dříve nevydaného materiálu z pozůstalostí Franka Zappy vůbec pracujete?
Měli jsme k dispozici asi čtyřicet nahrávek. Na to, abychom kompozice vydaly, musíme některé z nich předělávat, další zas míchat… Také jsme se obrátili na fanoušky s žádostí, aby nám poskytli bootlegy z koncertů k sestřihání, abychom mohli propojit záznamy z různých koncertů ze stejného turné, nebo z různých let na stejném místě – a samozřejmě vybrat z nich to nejkvalitnější a nejzajímavější.
Na produkci některých z nahrávek, které jste dosud vydali, se podílí jistý Joe Travers. Kdo to vlastně je?
Joe je velkým fanouškem Franka už od svých mladých let. Je sběratelem všeho možného, na čem se kdy podílel. Také ví kde hledat. Je pro mě velkým pomocníkem. Vnímám jako svou životní misi přibližovat lidem dílo mého muže. Ale když už, tak se musí vždycky najít vhodný kontext. Nechci se vzdalovat původním záměrům Franka. Takže s Joem spolu hodně diskutujeme a teprve, když si je ujasníme, hledáme i další, své cesty, jak daný materiál představit. Člověk se nevyhne tomu, aby vložil i svou vlastní interpretaci.
Frank nedělal hudbu, které by rozumělo mnoho lidí.
Důležité je, že přesto jsou na světě lidé, kteří byli zrozeni, aby slyšeli jeho hudbu. Existují stejně tak malíři, jejichž umění jen málo kdo rozumí, ale stačí, že je tu pár, kteří jsou na jejich obrazech závislí. Takže všechno má svůj smysl. Třebaže většina lidí má cit pro jednodušší hudbu, pořád jsou zde i ti jiní, jejichž smysly uspokojí jen komplexnější umění. Podstatné je, aby člověk byl upřímný, aby cítil hlubší spojení s dílem určitého tvůrce. Aby měl přístup k druhu umění, který by ho naplňoval. Proto i umělec musí být upřímný, musí lidem poskytnout něco, co je opravdové. Pak není třeba rozumět ničemu jinému. Stačí, když v umění najdeš to své. Stačí, když najdeš umělce, který je k tobě naprosto upřímný.
Zdá se, že pro většinového posluchače je docela problematické vypořádat se nejen s jeho provokativní hudbou, ale i s jazykem, který užíval.
Frank si hodně pohrával s jazykem a významem slov, což angličtina umožňuje. Je v ní možné z daného slova neustále vyvozovat nové a nové významy. I proto mu lidé často nerozuměli. Jeho slova měla specifický význam, který se často vázal jen ke konkrétnímu období a místu. Třeba v některých částech Spojených států lidé vůbec nedokázali pochopit, na co naráží. A pak se posunul o stát dál a už na stejný vtip okamžitě reagovali. Přišlo nám také vždy úžasné, jak každá generace si bere určitá slova a mění jejich význam… Některá Frankova slova ani nejde překládat. Třeba název alba „Freak Out!“ nepřekládá nikdo, protože by tím se posluchači odebralo právo na vlastní výklad. Každý má přece právo vkládat do slov své vlastní zkušenosti a chápat je po svém.
Jak blízké Vám bylo Frankovo vnímání světa a umění?
Bylo hodně věci, na které jsme nahlíželi dost podobným způsobem. K dalším jsme si obdobný přístup vytvořili až v průběhu let díky společným zkušenostem a dlouhým debatám.
Znamená to, že vztah s Frankem změnil Váš způsob vnímání světa?
Ano. Celkově jsem se dost změnila jako člověk. To nejdůležitější, co jsem se od něj naučila, bylo nerespektovat nic… A pak ještě další dvě hodně důležité věci. Zaprvé říkat ne. A zadruhé neočekávat nic, protože očekávání vždy přinášejí zklamání. Když nic neočekáváš, jsi pak překvapena, když věci najednou fungují. (smích) To neznamená sedět se založenýma rukama. Člověk musí jednat, ale nesmí si od ničeho nic slibovat. Musí vydat ze sebe to nejlepší, pokud chce, aby věci fungovaly, aby se vůbec uskutečnily. Ale každým okamžikem se vše mění a najednou může veškeré úsilí ztratit svůj smysl. Takže se člověk musí vždy orientovat dle nové situace a reagovat na ni, nedržet se za každou cenu toho, co si v předchozím okamžiku usmyslel.
Frank se stavěl vždy proti konvencím. Jak z této pozice nahlížel na instituci manželskou?
No, právě že i manželství s Frankem bylo docela nekonvenční. (smích) Ale na druhé straně je třeba si uvědomit, že nebyl ani konvenční rockovou hvězdou. (smích) Musím říct, že život s ním byl velkou zkouškou důvěry. A byl to jiný druh důvěry, než ten, který lidé většinou chápou jako nezbytný v manželství nebo vůbec v milostném vztahu. Nemělo to nic společného se sexualitou – o tom věrnost není. Ani s materiální oporou – ta se v našem vztahu nikdy neřešila. Jde o to druhému naprosto důvěřovat – v každém ohledu. Věřit, že v každém okamžiku udělá tu správnou věc. Musíš mu dovolit chybovat. Musíš si uvědomit, že má právo změnit své vědomí. Naše osobnost je přece tvořena tolika různými aspekty a je hromada věci uvnitř našeho těla i kolem nás, které na nás neustálé působí. Nosíme celý vesmír ve své hlavě. Setkáváme se s novými idejemi. Jsme vystaveny novým prožitkům. A tak v nás neustále vyvstávají další a další otázky. Čelíme novým pochybnostem… Bylo však hrozně těžké naučit se nežárlit zvlášť vzhledem k profesi mého muže, ale pravda je, že žárlivost je opravdu ošklivý cit.
Podařilo se vám vychovat čtyři děti, které se samy dnes umění aktivně věnují. Jsou to jen geny nebo zmíněná skutečnost svědčí i o specifické atmosféře v domě Zappových?
Pravda je, že ani nemůžeme své děti vychovávat. Ony se vychovávají samy. V hlavě slyší svůj hlas, nikoliv hlas své matky nebo otce. A tak to musí zůstat. My nesmíme přehlušit jejich vnitřní hlas. Lidé většinou vytvářejí ve svých domovech dost nervní atmosféru. Svádějí své výbuchy na zaměstnání, přepracovanost a nedostatek financí, ale jde ve skutečnosti o to, že sami nejsou vyrovnáni se sebou. Proto je důležité, aby se naučili ovládat – jinak dají světu jen další vystresované osoby, jako jsou oni sami.
Frank se naše děti snažil naučit dvě základní věci. První je, že neexistuje špatné slovo. Jediné, co může proměnit slovo v cosi nebezpečného je úmysl, s jakým jej vyslovujeme. Další věc, kterou jim často opakoval, bylo: Nikdy nedělejte pitomce, pokud vám za to někdo nezaplatí doopravdy hodně peněz. (smích)
Ahmet Zappa: Slova otec, matka, bratr, sestra určují sociální postavení – tomu jsme se doma vždy vyhýbali
„Má nejlepší rada pro každého, kdo chce vychovat šťastné, duševně zdravé dítě je: Udržet jej co nejdál od kostela.”
Frank Zappa
Se svým bratrem Dweezilem jsi v polovině devadesátých let založil projekt s názvem Z. Vydali jste dvě alba „Shampoohorn“ (1994) a „Music For Pets“ (1996). Pak se však formace rozpadla. O deset let později jste začali pracovat na projektu Zappa Plays Zappa, ve kterém jsi měl zpívat, jenže ty jsi od něj odstoupil ještě předtím, než se kapela vypravila na své první turné. Myslíš si, že ještě někdy dojde ke spolupráci mezi tebou a Dweezilem?
Nevím, jestli ještě někdy uděláme další nahrávky pod jménem Z, a pochybuji, že bych se připojil k projektu Zappa Plays Zappa. I když člověk nikdy neví… Jsem otevřen všemu, ale rozhodně mě mnohem vice baví práce na televizních pořadech a také psaní knížek pro děti. Hudbě se raději věnuji jen v rámci televizních show, na kterých pracuji. Baví mě si také skládat hudbu jen tak pro sebe. Nejsem asi moc nastavený vést typický život muzikanta. Frank byl hodně odevzdaný práci a během prázdnin jsem si užil dost jeho turné… A to jsem třeba chtěl raději jet na letní tábor s dalšími dětmi.
Na druhé straně, byl jsem opravdu rád, když jsme s Dweezilem pracovali na našem společném projektu. Mohli jsme zas trávit více času spolu. Vždycky nás také bavilo spolu cestovat.
Tvoje matka kdysi uvedla, že projekt Z měl posloužit k tomu, aby sis uvědomil, jaký máš v sobě talent, a pomoct ti jej rozvinout.
Ano, domnívali se, že mi chybí sebedůvěra… Jenže já si o sobě pořád myslím, že jsem hodně hloupý.
Ještě jsem neslyšela, aby někdo o sobě tvrdil, že je hloupý. Nevím, jak to mám brát. Říká se o tobě, že si rád děláš legraci sám ze sebe.
O, ano, já jsem hloupý. Neznáš mě! Ale mám štěstí, že mi v podstatě v práci všechno vychází tak, jak si přeji… A neustále si mi dějí různé zvláštní věcí.
Jak to myslíš?
Zdá se mi jako bych v sobě měl nějakou velmi zvláštní energii, která mi vyhovuje. Mám pocit, jako bych byl pokaždé ve správném čase na špatném místě. (smích) Nedokážu to intelektuálně vysvětlit. Ani nedokážu říct, jestli se mi to líbí, ale už to tak je.
Nicméně lidé mě mají rádi. Jsem hodně bezprostřední, takže se v mé přítomnosti cítí uvolněně. Často se mi stává, že mě někdo přijde obejmout a poplácat po obličeji. Mají ze mne radost. A když se na něco zeptám, tak mi vždy popravdě odpoví – asi už jen kvůli odvaze, kterou jsem v sobě našel a zeptal jsem se na to, co mě zajímá. Jsou ke mně otevřeni a mluví se mnou. Dweezil takový není. Je hodně plachý.
Zdá se, že ani jeden z vás není úplně po Frankovi.
Každý máme něco od obou rodičů. Jsme skutečně jiní. Přesto spolu skvěle vycházíme. Já se třeba chci vždy dostat přímo k podstatě problému. Nehledám složité odpovědi. Dweezil je zas více přemýšlivý. A jakoby teprve když se dáme dohromady, tvoříme skutečný celek – a možná se i více přibližujeme Frankovi. Třeba jeho hudbu cítíme dost podobným způsobem. Většinou máme rádi stejné jeho songy.
Proč pořád říkáš Frank. Nebyl to pro tebe táta?
Pro nás byli naši rodiče vždy Frank a Gail. Byli mi představeni už jako malému dítěti. Nikdo mi neříkal: „Tohle je máma a tohle je táta.“ A mně to jinak ani nikdy nedávalo logiku, protože Gail mně také říká: „Ahmete.“ Byli jsme vždy taková netypická rodina. Slova otec, matka, bratr, sestra určují sociální postavení. Tomu jsme se doma vždy vyhýbali. Takže nakonec, když na svého otce myslím, není to pro mne „táta“, je to „můj otec Frank“ anebo jenom „Frank“. Rodiče také s námi nikdy nemluvili jako s dětmi. Uznávali nás jako osobnosti. Zajímali se o naše názory a nevnucovali nám svoje. Spíše se nám svěřovali jako rovným, jak se zrovna cítí a co prožívají. Respektovali naše životní zkušenosti. Bavilo je znovuobjevovat svět našima očima.
Ví se, že ti otec dal tvé první jméno po Ahmetovi Ertegünovi, jednom z bratrů, které založili vydavatelství Atlantic Records. Tvé třetí jméno Rodan (celé jméno zní Ahmet Emuukha Rodan Zappa – pozn. aut.) ti zas Frank dal údajně podle monstra z japonského sci-fi filmu z padesátých let. Co je na tom pravdy? A pokud ano, ovlivnila tě tato skutečnost nějakým způsobem? Přece jen píšeš a ilustruješ knížky o příšerách.
Ano, je to tak. Máš správné informace. Také jsme se spolu hodně dívali na filmy o příšerách. Franka bavilo, jak jsou ty potvory zlé a jak legračně přitom vypadají. Já jsem se jich zas bál, ale stejně jsem všechny ty filmy miloval. Nevěděl jsem ale, jak jsem bránit příšerám. Tak jsem dospěl a píšu pro děti knížky s radami, jak monstra odehnat. (smích)
Frank měl u vás doma nahrávací studio a údajně v něm celé noci pracoval a pak přes den spal. To jste si ho asi moc neužili? Ale i tak v každém z vás zapálil tvůrčí jiskru.
Bylo to asi jako v kterékoliv jiné rodině – byli jsme spolu večer. Vlastně se jeho způsob života podepsal spíše na našem jídelničku, protože se doma všechno točilo kolem Franka a bylo podřízeno jeho rytmu. Takže jsme se ráno probudili a měli na talířích kus masa a večer jsme si dávali palačinky. Byla doba, kdy jsem pochyboval, že je to správně, a ptal jsem se, jestli jsme vůbec normální rodina. Vždyť doma chyběla jakákoliv disciplína! (smích) Nejhorší, co se mohlo stát, bylo, že Frank někomu z nás řekl, že se chová jako pitomec.
ZLATINA JEŘÁBKOVÁ