Hanne Hukkelberg si naživo sama nevystačila
0 Redakce 23.9.2010Vystoupení norské zpěvačky a všestranné hudebnice Hanne Hukkelberg v Paláci Akropolis slibovalo nevšední zážitek. Od roku 2004 nám naservírovala jedno EP a tři skvělá dlouhohrající alba, na kterých předvedla, že „písničkářství“ není zdaleka uzavřenou formou – naopak je to nevyčerpatelný koncept, kde kreativita je limitována jen potenciálem hudebníka. Experimentům se Hukkelberg nikdy nebránila a pobízena svými hostujícími kolegy využívá svého tvůrčího génia velmi svobodně, přitom nesmírně promyšleně a efektivně.
Koncert byl avizován jako „intimní solovystoupení“ a tak jsem se při pohledu na prosté vybavení podia těšil, jak si Hanne poradí – jen s klávesami a kytarou, mezi efekty jsem neshledal žádný looper, apod. Vedle kláves stála i židle, tak nějak podivně obráceně, člověk by na ní seděl spíše vedle nástroje a v obráceném gardu. A na té židli se velmi nenápadně těsně před začátkem vystoupení zčistajasna zjevilo Jablíčko (to bílé, od pana Jobbse).
Stejně nenápadně se objevila záhy i sama hlavní protagonistka. V prosté skromné přirozenosti, bez okázalých zásahů vizážisty nasadila kytaru a otevřela koncert velmi klasicky – úvodním songem Midnight Sun z posledního alba Blood From A Stone. Tomu pak až na výjimky patřil celý koncert.
Hanne ovšem nehrála až tak sama. Pan Jablíčko vypomáhal stále zdatněji a ve své podstatě nahrazoval doprovodnou kapelu. Jakkoliv jsou Hanniny aranže geniálně úsporně promyšlené, je nutno si přiznat, že to působilo celkem uměle. Trošku překvapivou situaci zachraňovalo zpěvaččino přirozené a skromné charisma a opravdu skvělý hlas, který je naživo ještě mnohem bohatší co do detailů a dynamiky. Zatleskat bylo potřeba také zvukaři, takovou práci s živým hlasem jsem skutečně dlouho neslyšel. Přesto pan Jablíčko vytvářel neustálý pocit neživosti a absence kapely. Hanne to sice suplovala kytarou přelazenou oktaverem basové linky, zacinkala zvonečky, ale kdyby i to všechno nechala na Jablíčkovi, bylo by to vlastně úplně jedno.
Vrchol koncertu přišel se Solí země (Salt Of the Earth), kterou se konečně odvážila interpretovat sama bez samplů, pouze na piano. Najednou jsem se ocitl v novém světě, zcela uchvácen a pohlcen silou, skutečně jsem pocítil tu „živost“ do morku kostí. Nebylo zapotřebí jakéhokoliv dalšího nástroje. Naneštěstí v následné Northwind se vrátila k původnímu nahranému doprovodu, s nímž prošla celou druhou polovinu vystoupení.
Nic naplat (nerad píši zdlouhavě negativně), Hanne Hukkelberg jsem poznal teprve před pár týdny, ale za to jsem její hudbě věnoval celkem dost času a neomrzela mne, naopak stále silněji si uvědomuji, že je opravdu velkou osobností, obdarovanou nepopiratelnou tvůrčí genialitou, srdcem, skvělým osobitým hlasem s velkým rozsahem. Osobně mne ale její sólové vystoupení v této formě neoslovilo a nechalo chladným.
Od muzikantky takového formátu bych nečekal tak velikou podporu playbacku. Škoda, protože myslím, že bez něj by to bylo zajímavější a jiné. Samplery jsou sice již v dnešní době na skvělé zvukové úrovni, ale ve chvíli, kdy vidím samotného hudebníka, který je v této míře obklopen něčím, co si zcela nepokrytě přinesl nahrané z domova, a ono to takto okatě pracuje za něj, nemohu si pomoci. Nezbývá mi tedy, než čekat na to, že příště si Hanne Hukkeberg přiveze s sebou nějaké živé kolegy a naprosto nepochybuji o tom, že to bude velký a nezapomenutelný zážitek.
LUDĚK KAZDA (foto: Michal Hradecký)